Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: zimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Dávné modré ledy
Aneta Volfová, věk: 36 let
Milá Viki,
jak jsem slíbila, píšu ti o svém dobrodružném putování. To zas bylo :)…
Takže cesta začala celodenním balením a sháněním a stresem, co mě čeká. Ale víš jak, když je člověk našeho ražení single, nemá stání a chce si dokázat, co všechno sám zvládne, že.
Milá Viki,
jak jsem slíbila, píšu ti o svém dobrodružném putování. To zas bylo :)…
Takže cesta začala celodenním balením a sháněním a stresem, co mě čeká. Ale víš jak, když je člověk našeho ražení single, nemá stání a chce si dokázat, co všechno sám zvládne, že.
Ráno jsem vyrazila kolem osmé hodiny a jelo se mi dobře, před sebou 350 km. Ve Vyšším Brodě jsem se podívala na Vltavu a tam vodáků jak turistů na Václaváku. Pak už jsem překročila čáru a mám vyzkoušeno, že pár km za hranicemi na mě přijde takový zvláštní stísněný pocit, že už nejsem doma a cca po hodině to přejde. Bylo to tak i tentokrát. A k tomu obavy, co všechno přijde…
Odpoledne jsem dorazila do hotelu, ubytovala se a krátce si odpočala (asi tak 15 min, znáš mě :), no zkrátka abych všechno stihla, že). Pak jsem tedy vyrazila k jezeru s ferratovou výbavou. Cestou jsem si ale říkala, že ferratu už asi nepolezu, když už tam nejspíš nikdo moc nebude. Ale když jsem k jezeru dorazila, byla jsem nabita jeho krásou a hovorem s nějakými českými hochy :o), tak jsem zkusila aspoň tu část nad vodní hladinou, která je fyzicky těžší, ale v menší výšce. Říkala jsem si, že v nejhorším se odepnu, skočím do jezera a doplavu někam, kde se dá vylézt :). Měla jsem menší krizi, ale dala jsem to!
Pak už odjezd na hotel a příprava batohu na zítřejší „opuštění civilizace“.
Spánek OK. Snídaně OK. Jenže při nesení batohu do auta se mi urval hlavní popruh! Do pytle! Šití jsem neměla. To jsem s sebou přestala vozit už tak před deseti lety, jelikož jsem nikdy nic na dovolené nešila. Hm, tak teď by se to hodilo. Uklidnila jsem se, že to zkusím sehnat po cestě ve městě, ale spíš už jsem začala počítat s tím, že si udělám jen výlet k vodopádům, přespím znovu na hotelu (ptala jsem se a měli volno) a pojedu domů.
Pak jsem vyrazila směr město. Tam tvl podél jezera takový jednosměrný tunely, uf. Zastavila jsem ve městě u benzínky a ptala se, kde tu seženu šití. Poslali mě do marketu. Ten neměl parkoviště (nebo jsem ho neviděla) a zaparkovala „na minutku“ na zákazu zastavení :). U kasy fronta, že jo… Koupila jsem si jehlu a nit za 4,5 euro. Pak vyjdu ven a tam flastr za parkování za 30 euro :D. (Nejvíc mě pak dojal jeden Slovák, když jsem s ním o tom mluvila, že za 35 euro bych měla možná novou krosnu.) Nu zaplatila jsem a zamířila z nepřátelského území na klidnou pláž, kde bylo parkování zadara. Celkem vyčerpána jsem usedla s batohem a v klídečku šila a zvažovala, co udělám.
Rozhodla jsem se, že se pojedu podívat aspoň ještě ty 3 km na tu lanovku. Tam jsem zjistila, že parking zdarma a za 30 euro mě vyvezou tam i zpět a nazpět můžu i v jiný den než dnes. I začala jsem kout plán, že to zkusím, a když to nepůjde, svezu se zase dolů. Vystála jsem frontu a nahoře panoramata jako blázen a už jsem věděla, že jdu :). Na chatu to bylo 8,5 km, ale ten terén… Nahoru, dolů, kameny, občas lezení jak na Kriváň a na konci brutus strmej kopec. Doufala jsem, že mapa nekecá a nepůjde o ferratu, protože to bych s patnáctikilovou krosnou a holema na zádech asi nedala. Občas jsem musela přivázat hole ke krosně a lézt po všech čtyřech. Lidí bylo hodně málo, takže se k tomu ještě přidával pocit osamělosti. (I když všude tam byl signál, tak dobrý.) Mezi tím jsem přemýšlela, jak se zítra po tomhle výcviku chci vyškrábat na ledovec.
Když jsem dorazila na chatu, potkala jsem tam celkem fajn lidi. Nebudu popisovat, bylo by to na další sloh. Pak jsem bojovala s pocitem, jestli opravdu přežiju noc v místnosti s 24 lidmi nebo prchnu zpět na lanovku, dokud jezdí. Vydržela jsem. Byl krásný večer a pohled na ledovec famózní. Zapadlo slunce a nádheru starých modrých zasněžených ledů podtrhoval vycházející měsíc. Všichni před chatou na lehátkách, někdo s pivem, někdo s jídlem a hlavně všichni už s dekami. Klid a respekt v náručí hor.
Ovšem zavolala jsem si domů pro upřesňující předpověď a bylo mi více méně jasné, že vrchol nebude. Do p*****! :) Nu, ale když už jsem měla půjčený ten cepín a mačky, chtěla jsem to použít aspoň na chvilku.
V noci několik lidí chrápalo :). Bohužel taky přímo ten vedle mě. Měla jsem chuť ho umlčet navždy :). Pak jsem se praštila o strop (spala jsem na horní posteli). Pak jsem do něj ještě omylem bouchla pěstí (do toho stropu) :D. Dvakrát za noc jsem se obrátila hlavou na opačnou stranu, když ten vedle zařezával a zase zpět, když ztichnul.
Ale jak jsem byla z předešlé noci vyspalá, stačil mi menší odpočinek. Budíček 5:30, v 6 snídaně a v 7 odchod. Zaškolení – ferraty, ledovec – všechno vím a znám a můžu dělat vůdce :D. Né, tohle bylo fakt fajn. Pak jsem s nimi kus šla navázaná na laně. Ale s vidinou toho, že na vrchol stejně nedojdou (a nedošli, psali jsme si), a že se blíží možná několikadenní déšť, a že už nechci spát vedle toho chrápajícího :), jsem se na vlastní nebezpečí oddělila a mazala na chatu se sbalit.
Jak jsem vše zaplatila a vyšla ven, už se valily mraky. Byl to děsivý pohled. Mazala jsem, co to šlo. Mraky stále v zádech. Radši jsem se moc neohlížela. Měla jsem obavu, aby v tom nečasu jezdila lanovka, i když jsem se „lanovkářů“ opakovaně ptala, jestli jezdí, i když leje. Zase ta osamělost, složitý terén, skoro ani živáčka a déšť v zádech. Variantu, že bych musela až k autu po svých, jsem radši opakovaně v mysli zaplašovala.
A pak mě doběhl déšť. Přišlo na řadu pončo. V tu chvíli člověk fakt nemyslí na vzrušující borce :), ale vzpomeneš si na takový chlapy, kterým na tobě záleží. Zajímavé třídění myšlenek... V dálce jsem zahlédla, že lanovka jezdí. Uf. Následně už všechno zmizelo v mlze a ta skončila až nad městem. Ještě jsem si zastavila na placeném :) parkovišti, vyfotila město a pak už domů. Jelo se mi dobře, jela jsem poměrně rychle a před desátou byla doma. Krásně jsem se vyspala :) a dneska si dala ještě domácí ferratku. A zbytek zájezdu momentálně dorazil promočený k busu...
Bylo to drsný. Ale jela bych znovu. Akorát na vlastní pěst a podle počasí. Průvodce už nepotřebuju, jen dobrý lidi s sebou. Ave hory, ave kopce, ave touha! :)
Andy
