Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Zaměstnání
Homo Open Space
Lucia Mihoková, věk: 38 let
Vývojová stádia administrativního pracovníka. Fenomén poslední doby - open space kanceláře. Geniální myšlenka! Známe je z filmů, kreslených vtipů i z vlastní zkušenosti – obrovská či menší hala plná kójí, kotců, stolů. V podstatě takový panelák naležato. Mraveniště v průřezu, akvárko průhledné ze všech stran, výkladní skříň, obchoďák...
HOMO OPEN SPACE aneb vývojová stádia administrativního pracovníka
Fenomén poslední doby - open space kanceláře. Geniální myšlenka! Známe je z filmů, kreslených vtipů i z vlastní zkušenosti - obrovská či menší hala plná kójí, kotců, stolů. V podstatě takový panelák naležato. Mraveniště v průřezu, akvárko průhledné ze všech stran, výkladní skříň, obchoďák...
Skvělé, pokud chcete s kolegy sdílet společnou práci a nápady. Báječné, pokud chcete vědět, kdy se kdo žení, vdává, rozvádí. Naprosto perfektní místo pro drby. Tedy až do okamžiku, kdy se ty drby dotýkají vaší osoby. Ono totiž z první řady (kde sedím já) do poslední či prostřední řady se tento drb dostává již značně zkomolený a s původní informací již nemusí mít nic společného. Takže z lehké kocoviny, kterou třeba zrovna trpím, se do půlky kanclu dostane informace, že jsem nemocná, v dalších řadách dostává choroba větší a konkrétnější obrysy, na to se pak nabalí různé způsoby léčení, které jsem určitě absolvovala, nebo mě v nejbližší době čekají, až pak z poslední řady mi přijde kolegyně gratulovat k těhotenství a mateřsky mě zaplaví radami, co si mám proti ranním nevolnostem zakoupit v nejbližší lékárně či bylinkárně.
Jedinec přebývající v takové kanceláři většinou prochází následujícími vývojovými stádii:
1/ Pomoc, tady bych dělat nemohl, brzo by mi z toho hráblo!!!! Často vodím návštěvy z recepce do kanceláře přes celý „barák" a bavím se zděšením v jejich očích. To jsou hrozné podmínky! Jak tady vůbec může někdo pracovat??? Jak tady vlastně vůbec můžete vydržet? Ptají se s údivem. V duchu zvažují možné následky na mém duševním zdraví a případná nebezpečí vyplývající z nich pro jejich osobu. S úsměvem odpovídám, že už to ani nevnímám. Koneckonců pracuji zde už patnáct let. Občas žoviálně prohodím, že můj bratr pracuje v nedalekém blázinci, takže mám zajištěn přísun antidepresiv, či rezervaci v polstrovaném pokojíčku. A pak se s úsměvem zeptám, zda si dotyčný dá kávu. Většinou nedá, vlastně nevím proč, vařím docela dobrou...
2/ Už měsíc (týden, pár dnů) tady pracuju a hrabe mi z toho. Odpoledne odcházím z práce a v hlavě mi bzučí telefony a hovor kolegů. Kdykoliv se zaberu do práce, vyruší mně hovor hlasitějšího kolegy. A to mi věřte, že v každém open spacu se najde minimálně jeden dost hlučný a rád telefonující či hovořící kolega. Také zde najdete spoustu týpků, kteří jsou kontaktní a absolutně nerespektují osobní prostor, neboť sami pravděpodobně žádný takový prostor nevlastní. Takový kolega často a rád hovoří s ostatními v sousedství vašeho stolu tak, že vám stojí za zády, popřípadě si přímo sedne na váš stůl a svým pozadím muchlá vaše dokumenty. Nezřídka kdy má takový kolega odpor k hygieně a jeho oblečení volá po pračce či zázraku zvaném aviváž, o deodorantu nemluvě.
3/ Pracuji nějakou dobu v open spacu a stydím se hovořit nahlas, či se jinak projevit. Toto stádium většina extrovertů přeskakuje, ale já přiznávám, že jsem si jím prošla. Na pozici asistentky ředitele je opravdu ostych velkým handicapem. Vlastně bych zasloužila Oscara za přijímací pohovor, ve kterém jsem musela působit suverénně a ostříleně. V praxi to vypadalo asi takto: Šéf mi dal za úkol zorganizovat služební cestu. Poptat letenku, taxi, hotel. Pokud to udělal v dostatečném předstihu, v podstatě o nic nešlo. Sedla jsem k počítači, napsala pár mailů a bylo to. Průšvih byl, pokud cestoval do zahraničí (99% jeho cest bylo do zahraničí) a rozhodl se na poslední chvíli (hádejte co? V 99% se taková cesta plánuje na poslední chvíli). Mailem by to nešlo. No, objednat letenku u české společnosti jsem zvládla. Objednat taxi na letiště česky taky, i když s mírným červenáním. Ovšem při objednávání hotelu v angličtině jsem cítila, jak mi uši vypalují dvě žhnoucí díry do hlavy, v krku roste hutný nok měnící se v obrovitý knedlík, hlas mi divně pípal, přeskakoval, sípal a selhával a po zádech tekly čůrky potu. Ugh. A to jsem si vždy pro jistotu šla nacvičit hlavní věty na wc, ovšem ani tam jsem si nemohla dovolit vyslovit je nahlas. I vykonávání potřeby je totiž v hromadných kancelářích docela společenská událost, kterou nedobrovolně sdílíte se spoustou kolegyň a v hraniční kabince mezi pánským a dámským wc, dokonce i s kolegy.
Nejvíce mně vykolejilo to, že v hotelu nerespektovali naučené pořadí vět a občas střelili i nějakou otázku, na kterou jsem se nestihla připravit. Třeba „Could you spell your name and e-mail, please?" Jasně, že vyhláskovat jméno jsme se učili už na škole, ale kdo si sakra má pamatovat takové zákeřnosti jako je pomlčka, podtržítko a záludnost zvanou zavináč. Zpocenou třesoucí se rukou hledám na stole tahák, který jsem si pro tento případ připravila. Pot rozpije mrňavá písmenka a já jsem v koncích. Anebo když se zeptáte v dobré víře, že tuhle ostudu nemusíte absolvovat, kam můžete svůj požadavek poslat mailem. Recepční vám přeochotně vyspeluje (vyhláskuje) svou mailovou adresu jako na potvoru plnou všech těchhle zákeřností. A za tím zpropadeným zavináčem je ještě uveden nejlépe hotelový řetězec, na jehož konci se skrývá i ten kýžený hotel, který vlastně objednáváte. Nejlepší by bylo celou služebku šéfovi rozmluvit. Párkrát jsem se pokusila mu barvitě vylíčit nástrahy, které na cestovate číhají. Nechytl se. Náznaky nepomohly a služebku nezrušil. Přinejhorším ještě trval na vyřízení obratem (bez teoretické přípravy na wc a po celou dobu telefonátu se pohyboval v doslechu).
Podle stupně stydlivosti toto stádium trvá od jednoho dne po pár let. Bohužel jsem na škále stydlivosti ve svých pracovních začátcích byla na nejzažším konci stupnice.... takže pěkných pár let jsem se červenala, potila a tišila hlas při každém telefonátu. A to, co nyní zvládnu vyřídit za pár minut mi trvalo hodiny. Doufám, že nebudu muset vracet plat za ty roky. Byla bych asi v těžkém mínusu.
4/ Open space? Jo, super, pracuju tady. No a? Telefonáty a hovor ostatních vnímám jako soundtrack pracovního dne. Někdy jim věnuju pozornost a do hovoru se i zapojím, někdy ho vytěsním a ani nevnímám. Taky sluchátka a mobil nabitý muzikou pomůže. Ano, vlastně jsem se trasnformovala do toho otravného hlasitého kolegy, který mi tak ztrpčoval život v bodě 2. Omlouvám se tedy veřejně za svou hlučnost a přísahám, že hygienu dodržuji a ani v tropických vedrech se snažím v práci nesmrdět.
Po pár letech se i nadprůměrný stydlín jako já, vypracuje do stádia, kdy v plné kanceláři za běžného provozu v pravé poledne dokážu řešit s kamarádkou do telefonu úskalí menstruace, PMS a výhody či nevýhody různých hygienických pomůcek, zlozvyky své dcery či manžela (který pracuje ve stejné firmě), možnost reinkarnace, politickou situaci a barvu vlasů či outfitu, četnost nákupů či sexu. Dnes jsem třeba řešila se svou matkou křivdy z dětství a fér či nefér jednání ke mně a sourozencům. Abych byla diskrétní, jak jsem si bláhově namlouvala, šla jsem s mobilem do kuchyňky. Do průchozí kuchyňky, vlastně asi tak v půlce hovoru, kdy již první tři řady měly přehled o mém dětství a jeho křivdách a radostech.... Zřejmně jsem se však nechala unést rozhovorem a stupňovala hlasitost stejně jako moje matka. Což jsem netušila až do doby, kdy za mnou posléze přišel kolega a zeptal se, kolik účtuju za psychologickou konzultaci. Jestli jsou momenty (a v mém životě jich je fůra), kdy bych chtěla znát mizící či přemisťovací kouzlo, tohle byl jeden z nich. Puf!!! A jsem neviditelná, či naprosto jinde v čase a prostoru.
Nacházím se nyní evidentně ve 4. stádiu. Už teď se děsím, co přijde po něm. Z nezávislého pozorování ostatních kolegů už mě napadá několik dalších: dloubání se v nose za bílého dne, stříhání si nehtů, škrábání se na různých více či méně intimních místech lidského těla, hlasité odříkávání modliteb či manter....
Prosím o shovívavost při čtení. Z důvodu nasátí správné atmosféry vznikly tyhle řádky za plného provozu open space kanceláře, vyřídila jsem u toho dvě letenky, vytiskla pár formulářů a zodpověděla asi deset dotazů Sejdeme se u Chocholouška a doufám, že tam budou mít věrnou repliku open spacu.
