Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Ta nimra
Jana Kořánová, věk: 71 let
Příběh o lásce, zradě, radosti i smutku, o životě i smrti. O mé původní rodině, do které jsem se narodila.
Jako malá holka jsem byla velmi vybíravé dítě, hned tak jsem něco nejedla, a když jedla, tak hodně dlouho. Mého tatínka to moc zlobilo a nejednou se na mne rozčílil a nazýval mě „nim-
Rou". Maminka na toto byla tolerantnější a mou štíhlost, mnohdy až hubenost , vyřešila výběrem střední školy. Abych byla na zdravém vzduchu a chutnalo mi, tak mi vybrala Zeměměřickou průmyslovku, kterou jsem, ač technický antitalent, na její přání zdárně vystudovala.
Můj tatínek se jmenoval Václav a měl mě velmi rád. Z počátku byl často nervózní a já, jako malá holka, jsem se ho bála. Ale nikdy nezapomenu na chvíle, které jsme spolu prožily na zahrádce u našeho domu. On se staral o ovocné stromy a pěstování zeleniny a já si poblíž hrála s kočárkem a panenkou. V krásných letních dnech nad námi létaly letadla a bylo nám oběma spolu dobře.
Má sestra, starší o čtyři roky, se ke mně nechovala dobře od malička. Hodně mě bila, až týrala, žárlila na mne a postupem času stále více a ovládala naši matku proti mně a proti otci.
Když jsem byla malá, tak se se mnou matka často mazlila a měla mě ráda, ale ovlivňování mou sestrou, Věrou, ji změnilo. S tatínkem začala jednat jako s nějakým sluhou, později dítětem, když ho ranila mrtvice a on částečně ochrnul. Nedovolila mu ani jezdit v invalidním vozíku, aby se za něho nemusela stydět. Zemřel zbytečně brzy a já ho ani na smrtelné posteli nemohla déle držet za ruku, protože matka celá vzteklá chodila kolem a nelíbilo se jí to, žárlila, domnívala se , že na to nemám právo, co jí patří. Zvláštní, viďte? Vlastnit člověka, jako svůj majetek.
Na maturitní večírek jsem nesměla jít, matka mi to zakázala „abych nepřišla k úhoně". Chtěla si mě nechat na „stará kolena" k ošetřování. Ale byla tu moje žárlivá sestra! Ta , jako prvorozená chtěla všechny výhody pro sebe a musela je mít. Byla nadmíru ctižádostivá a „ došla v tom až tak daleko „, že mi sváděla partnery. „Pomohla" mi k rozvodu, rozchodům a já v životě prožila mnoho samoty. Matka byla švadlena a stále sestře něco šila, upravovala, zabírala, či povolovala tak, jak má plnoštíhlá sestra přibírala či ubývala na váze. Když matka začala mít výčitky svědomí, či ji na to někdo upozornil, tak mi také něco ušila, ale byla jsem pro ni, ta co se špatně češe, obléká, chová, zkrátka ostuda rodiny. Ještě dnes mám kom- plexy méněcennosti v mnohých směrech, i když matka již delší domu nežije a s mou sestrou se nevídám. Jen se divím, co se stalo s tou naší rodinou, která před lidmi vystupovala jako harmonická a milující se? Která prošla tvrdým vývojem od lásky, přes podrazy, podceňování a kritiky, vnitřní rozkol a mnohá zklamání, kde bylo víc smutku, než radosti.
Jak jinak to mohlo být bez žárlivosti a přílišné ctižádostivosti sestry a mého ponižování? Ale život mi to nakonec vynahradil na mé dceři a třech zdravých a úspěšných vnoučatech s kterými se máme rádi a těšíme se vždy na naše společná setkání, pomáháme si navzájem a jsme oporou jedni druhým.
