Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Kamarádky
Zrušíme Vánoce!
Miloslava Černá, věk: 80 let
Vánoce vnímáme různě,pro děti doba radostného očekávání, pro věřící slavnost Narození, pro většinu ostatních tradice, které se snažíme dodržet, ať se děje co se děje a někdy to moc dobře nedopadá. Modla Konzumu útočí na všechny smysly,až někteří z nás zareagují docela opačně Útěkem.
„Pomoc! Moje bota!" Jehlový podpatek zaseknutý ve štěrbině na konci eskalátoru pražského metra odstartoval sled nečekaných událostí. Pás dojížděl, drtil střevíc a na zemi kňučela s rozbitými koleny pohledná třicítka. „Jste v pořádku?" V hloučku čumilů jen jediný tvor projevil empatii. Taky žena, přibližně vrstevnice. Shrábla s čela houštinu nemoderně kudrnatých vlasů, přiklekla a kriticky zhodnotila krvácející koleno i potrhané punčocháče. „Páni, takhle nikam nemůžete-maximálně na toaletu, no pojďte!" Proud vody spláchl odřeninu, nic moc, ale punčochy k nepotřebě a bota na padrť. „Nechcete si někomu zavolat?" „Ne." Venku ledově profukoval začátek prosince. „Bydlíte daleko?" „Kousek tramvají." „Jestli chcete - já jedu ze cvičení a mám v tašce tenisky a legíny."
Za dvacet minut odemykaly dveře panelákové dvougarzonky. Binec. Krabice s knihami, krabice s oblečením.. „Omlouvám se, pomalu likviduju co se dá, můj ex se odstěhoval a já tady ten kutloch sama neuplatím. Dobrý, co? Ale udělám vám aspoň kafe, za tu péči." Usedly proti sobě, hrnečky na přepravce od banánů a kudrnatá zachránkyně, zaskočená podobností osudů neodolala a prořekla se. „Ten můj se taky odstěhoval. Tam, nahoru." Zvedla zamlžené oči. „Motorkář. Pohřeb měl minulý týden." „A já tu fňukám -promiňte. Je mi to líto." Chvíli mlčely a srkaly horké kafe. Zachránkyně se už už chtěla zvednout, ale příbuznost osudů jí nedala. „Je skoro trapný tu sedět a vykat si, nabízím tykání.Tereza." „Bára." V nesnesitelném cirkusu předvánoční Prahy držela jedna druhou nad vodou.Ta aktivnější byla Tereza. „Jestli chceš, můžeš si u mě složit všechny ty krabice a sebe na čas taky. Ale nejlepší by bylo, z toho barevnýho rumraje na pár dní vypadnout, světýlka, řev koled, ani tu v kafírně tomu neutečeš! Navrhuju zrušit Vánoce!" Bára zatím mlčky míchala smetanu v šálku pressa. „Taky bych vypadla, ve školce teď bude míň dětí, mohla bych si vzít dovolenou." „Já určitě, pro realitku máme mrtvý období, vypadnem! „Ale kam?" „Do teplejch krajin teď odlítá kde kdo, všude budou davy, zvonečky, červené čepičky Santů- do teplejch krajin ne! Ale počkej, jsi holka do nepohody?"
Odpoledne před Štědrým dnem vyplivla lokálka dvě postavy s batůžky do nevlídného mrholení. „Je to asi hodinku podle řeky, táta je rybář, ale ta jeho nová ho drží doma. Jenom já mám povolenej přístup do jeho doupěte. Dal mi i klíče." Zrychlila a Bára supěla za ní. „V tý boudě není voda ani elektřina, ale zásoba dřeva nechybí. „Dáme to, Báro, uvidíš! První škrt sirkou, petrolejka zasmrděla, ale železná kamínka za chvíli provoněla vzduch vůní borových polen. Sparťanská cimřička, palanda, stůl, dvě židle."Zajdem pro vodu? Pod lesem je pramen." Venku přituhlo. Mlha sražená do ledových krupiček bodala do tváří. „Do rána bude bílo! Paráda, Báro!" Když ráno vyrazily k lesu, značkovaly jim cestu bílé šlápoty. „A uvidíme zlatý prasátko? Co má ty veliký zuby?" Úlevný smích a návrat do tepla, hrachovka z pytlíku, chleba a ryba namalovaná na listu papíru. „Přece jen tradice, šeptla Bára a zadívala se k oknu kde blikly první hvězdy. A v tom okně-„Zírej!"Tvář
připláclá ke krajkoví zamrzlého skla děsila znetvořením a hlas zvenku naháněl hrůzu. „Koukejte otevřít, co ste zač?" Bára kvičela strachem, ale Tereze ten hlas připomněl -Tománek, porybný a tátův kamarád! „Ste to vážně vy, strejdo?" Když vstoupil do přetopeného sroubku, zamlžily se mu brejle. „Terinko! Zdálky sem viděl kouř a lek sem se, že tu řádí zloději! Cvaknete si se mnou? Mám borovičku!" Vylovil placatku a nakonec došlo i na koledy. Zrušit Vánoce není vůbec jednoduché.
