Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Láska buď je anebo není
Ester Lewy, věk: 37 let
Láska buď je anebo není Seděla jsem doma. Tupě zírala do stropu. Přemýšlela, jestli si mám dát vanu s olejem se zázvoru a detoxikovat své tělo. Možná by se měla vyčistit nejenom má tělesná schránka, ale také má duše.
Seděla jsem doma. Tupě zírala do stropu. Přemýšlela, jestli si mám dát vanu s olejem se zázvoru a detoxikovat své tělo. Možná by se měla vyčistit nejenom má tělesná schránka, ale také má duše. Ta, to ostatně potřebovala mnohem víc, než mé tělesné póry.
Hlavou se mi honily desítky myšlenek. Představovala jsem si poslední měsíce mého života. Vše mi probíhalo před očima jako film. Záběr za záběrem. Bez omezení. Bez střihu. Kdyby mi někdo řekl, ať točím, tak bych přesně věděla, jak záběry půjdou minutu po minutě za sebou. Po celou dobu těchto měsíců, jsem měla pocit, že zažívám něco úžasného, báječného, jedinečného. Něco, co se jen tak samo od sebe nestane. Dívala jsem se na svět skrz růžové brýle. Snila jsem. Vznášela jsem se. Měla jsem pocit, že život je tak úžasný. Bez mráčku. To vše až do dne „D", kdy jsem byla sesazena z pomyslného snivého piedestalu na zem. Do běžné reality, která po jednom posezení u kávy, začala nabírat na obrátkách a dostávala nové rozměry.
Již několik měsíců jsem žila vztah - nevztah, dá - li se to tak říci. Byla jsem sama s mou malou dcerou, neboť jsem odešla od manžela, který byl alkoholik. Trvalo mi deset let než jsem pochopila, že člověk se nezmění. Celé ty roky jsem nejprve vášnivě milovala, pak stále čekala na změnu. Dokonce jsem udělala to, co tisíce jiných žen, zkusila jsem partnera „překopat" přes dítě. Chybný krok. DNA je DNA. Ta je nezměnitelná. Po narození malé, se problémy jen stupňovaly, nabíraly na velikosti až nakonec......sbalila jsem kufry, respektive naházela naše věci do černých velkých pytlů a odvezla je rodinnou dodávkou do studeného pronájmu. Byt nebyl nikterak velký. Rozhodně neodpovídal našemu standartu 5+1. Byla jsem však vděčná za čtyři holé zdi. Byla jsem ráda, že jsem utekla odněkud, kde už nebylo cesty kupředu.
Pracovala jsem jako manažerka jednoho známého hotelu. Denně jsem potkávala spoustu lidí, včetně mužů. Jednoho dne se u nás na recepci objevil ON. „Pan božský" řekla by Carrie Bradshow ve známém seriálu Sex ve městě. Stál tam u dveří, zíral na mě a já na něj. Když přistoupil blíže, rychle jsem se vzpamatovala a raději odběhla do salonku, kde probíhala firemní party. Za chvíli jsem uslyšela hlasitý smích. Byl to jeho smích. Pak to znáte. Letmé pohledy. Sklenka vína. Noční loučení a výměna vizitek. Číslo bylo snadné a tak hned ráno jsem vzala iniciativu do svých rukou. Poslala sms, on odpověděl a pak dál, dál....Za dva dny jsme spolu seděli u kafe, ze kterého se vyklubal oběd, pak nakonec večeře. Dny šly dál a my jsme se potkávali stále víc. Lítala jsem v oblacích. Měla jsem pocit, jako by mi někdo dal živé vody. Kyslík do plic. Ruměnec do tváří. Usínala jsem a vstávala s myšlenkou na něj, na nový dokonalý idol mužství. Oceňovala jsem, že na mě nenaléhá se sexem. Někdy mi to i trochu vadilo, neboť sama jsem toužila po vášnivém milování, které by mi nahradilo poslední měsíce strádání v mém vlastním manželství. Představovala jsem si, jak k tomu dojde, jaká to bude romantika, hudba, svíčky, šampaňské. Nakonec jsme nevydrželi do žádného z romantických hotelů. Užili jsme si romantiku, a naše poprvé se konalo na louce, kde kolem nás pobíhali nejenom srnky, ale také turisti. Nevadilo nám však vůbec nic. Zkrátka jsme to chtěli a udělali. Potom jsme se milovali snad všude. V autě, na skále, na kuchyňské lince, ve výtahu, v letadle na wc, u skautské chaty, u jezírka lásky v Beskydech. Zkrátka byli jsme ponořeni jeden do druhého.Měla jsem pocit, že jsem konečně našla spřízněnou duši a to i navzdory tomu, že byl můj milý ženatý. Moc se mi to nelíbilo, ale ...byla jsem tak šťastná, že alespoň občas mám vedle sebe někoho, na kom mi záleží.
Hned na začátku našeho vztahu jsme si stanovili pravidla hry, přesněji naší milenecké hry. On žádný rozvod, jen zábava. Ve své zamilované „zabedněnosti" jsem tento návrh přijala. Sama sobě jsem namlouvala, že vlastně žádného chlapa nechci, že se mi nechce již někomu vařit, po někom uklízet, někomu stále žehlit a prát, a že jsem ráda, že jsem sama a dvakrát do týdne mám tak milé povyražení. Bavilo mě to. Opravdu moc. Avšak po roce jsem začala mít pocit, že bych chtěla víc. Toužila jsem s někým usínat, s někým se probouzet, s někým sdílet, prožívat a to nejenom sex, ale také běžný život. Začala jsem mít deficit klasického vztahu, kdy partneři řeší, kam se pojede na dovolenou, jaká se koupí sedačka nebo jestli se půjde do kina či na koncert. Tyto věci jsem v reálném světě neměla. Chyběly mi. Stejně tak mi vadilo čím dál víc večerní loučení, rychlí sex a šupem domů za manželkou. Po roce a půl jsem si chtěla věci ujasnit, zjistit, zda bychom se mohli posunout někam dál. Ujasnit si, zda budeme celoživotní milenci - kolik takových lidí znám! Nechtěla jsem se však stát jedním z nich. Můj milý se „kroutil". Hledal si výmluvy o tom, jak se musíme ještě poznávat, jak je potřeba to či ono. Byla jsem trpělivá, věřila jsem mu, neboť jsem ho milovala. Celým svým srdcem, celou svou duší. Říkala jsem si, buď je to láska a nebo není. Pokud je, tak dojde naplnění a jinak nikoli. Až pak, jednoho dne jsem seděla s mojí známou, kterou jsem asi dva roky neviděla. Potkaly jsme se náhodou na ulici. Sedly jsme do kavárny a probíraly, co život dal a vzal. Samozřejmě na řeč přišli i rodiny, děti, chlapi. Netušila, kdo je mým milovaným. Já jsem pochopila, že ona ho zná a to velmi dobře. Byl známý politik a tak to nebylo nic neobvyklého. Mnohem zajímavější však bylo, jak moc jej znala osobně. Začala mi vyprávět o jejich intimním vztahu, který prý trvá už pět let. Líčila mi některé detaily z jejich romantického bytí. Neopomenula informace o jeho sexuální výkonnosti a apetitu. Dokonce o tom, jak před rokem spolu byly v Římě. Seděla jsem tam, s úsměvem ve tváři. Uvnitř mne se vše hroutilo. Padal mi svět. Můj svět, kterému jsem věřila, že měl být novým začátkem. Chtěla jsem křičet, ba co, chtěla jsem řvát. Svět se zbláznil, dělejte s tím něco. Jak někdo může říkat, miluji tě, a přitom spát s někým jiným? Jak někdo, může mít doma manželku, mě - milenku a navíc mít sex ještě s někým? Připadalo mi to jako špatný sen. Po skvělém café latté jsem se stěží dopotácela domů. Brečela jsem. Moc jsem brečela. Proklínala svoji naivitu i pana božského.
Na druhý den jsem si ho pozvala na kobereček. Všechno jsem na něj vybalila. Světe div se, ani nezapíral. Vysvětloval jen své důvody. Dokonce mi řekl, že se svojí ženou je nespokojený nejenom v běžném životě, ale také v milování, a proto již několik let má některé ženy jen pro sex, prý to umí oddělit. Jakože sex a lásku. Seděla jsem na posteli v mém těhotenském růžovém pyžamu z Tchiba a připadala jsem si, jak v nějakém scifi. Chvílemi jsem křičela. Chvílemi zuřila. Chvílemi jsem nevěděla, co dělat. Chtěla jsem ho vyhodit, skončit tuto nesmyslnou frašku bez cíle a smyslu. Na stranu druhou zde byl ten můj růžový sen naplněný láskou, porozuměním a souzněním, které jsem v posledních měsících zažívala. Tolik jsem ho milovala.......tolik jsem snila, že on je tu pro mě, pro mou ochranu. V ten večer jsem řekla adié. Nemohla jsem jinak. Zhroutil se mi vesmír. A pak. Nevěra se přece neodpouští. Vždycky jsem si myslela, že bych ji nikdy neodpustila. Navíc nevěru milence. Vždyť to je výsměch, říkala jsem si! Postupem dnů, týdnů a měsíců mne však běsnění přešlo. Přestala jsem brečet. Nelitovala jsem se. Začala jsem znovu snít. Toužila jsem znovu s ním být. Zavolala jsem mu. Vedly jsme dlouhý rozhovor u zeleného čaje. Já měla pocit, že jsme se neztratili, že jsme to stále my. Když jsem se ho zeptala, zcela nesmyslně podotýkám: myslíš, že by to mohlo být tak krásné jako dřív? Jen se usmál a odvětil, stejné nikoli, už jenom lepší. V tom momentě jsem roztála a dala se mu všanc. Jsi bláznivá ženská, křičely na mne kamarádky, matka, tety, zkrátka celá rodina. Bláznivá jsem zůstala dalších dvacet let. Nyní jen říkám: láska je. Stojí za to na ni věřit, bojovat a dávat druhé šance.
