Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Proč nemám ráda Vánoce
Kamila Nováková, věk: 53 let
Proč nemám ráda Vánoce? Vánoce znásobují emoce a když celý rok stojí za, (Jak to napsat slušně?) za zlámanou grešli, od Vánoc pak nelze čekat zázraky
Má sedmnáctiletá dcera odešla z domu. Neodešla. Byla odejita. Já jsem ji vyhodila! Těsně před vánocemi. Můžu za to já. Neměla jsem ji pojmenovat Viktorie. Nebo jsem na ni alespoň neměla volat: „Viktorko!" Byla moc hodná, šikovná, pracovitá, veselá. Měla ráda zvířátka, dobře se učila, chtěla být veterinářkou. Proto začala chodit na gymnázium.
Ukolébalo mě to, zdálo se mi, že bude pořád taková. Představovala jsem si, jak
dokončí vysokou školu a převezme náš prosperující podnik.
Jenže pak se objevil Černý myslivec. Jako by vypadl z knížky Boženy Němcové.
Do něj se má Viktorka bláznivě zamilovala. Už ji nezajímalo nic. Nestarala se o svou
kobylku. Nepřišla se podívat na hříbátko, co se nám narodilo. Nezajímal ji její pes.
Byla jako tělo bez duše. Pobledla. Pohubla. Přestala se smát. Přestala chodit do
školy. A začala nosit dlouhé rukávy. Domů se vracela v noci, někdy až k ránu.
Nedalo se s ní mluvit. Nedalo se s ní vydržet. Nedalo se s ní žít. Nedalo se jí pomoct.
Měla svůj svět. Od černého myslivce dostávala dárky-injekční stříkačky
s pervitinem...
Odbornici na drogovou problematiku radili jediné východisko a zároveň léčbu.
Léčbu šokem. „Nepomáhejte jí, nekrmte ji, vyhoďte ji!." Chápala jsem to.
I koně vychovávají své potomky tak, že je na chvíli vyženou ze stáda.
Vyhnání ze stáda, ze smečky bylo a bude nejhorším trestem.
Pranic nezáleží na tom, zda se sám, bez pomoci ostatních ocitne kůň, pes nebo
člověk.
Jsme si všichni tak podobní, ve svých potřebách, touhách a bolestech.
Tak tedy odešla. S ní všechny radosti, všechno štěstí.
Život šel dál. Spíše se vlekl.
Koně běhali po pastvinách. Narodila se kůzlata, pak jehňata, vyrostla tráva a dozrálo
obilí. Dál jsem dělala svou práci, i když jsem nevěděla proč.
Z luk zmizeli balíky sena, ale můj smutek tu byl pořád. Měla jsem v duši prázdno.
Připadala jsem si jako louka bez trávy. Smutná. Opuštěná. Zbytečná.
Přemýšlela jsem o smrti.
Uklidňovalo mě to. Kdybych si podřezala žíly, vytečou ze mě asi čtyři litry krve.
Jen dvě petlahve.
Pak už nic. Žádné otázky bez odpovědí, žádný smutek. Jen klid a ticho...
Ten náraz byl tak silný! Na chvíli jsem ztratila vědomí.
Pamatuji si: Seděla jsem na zemi, nohy zkřížené pod sebou, levou rukou jsem si
pevně držela ruku pravou.
Tedy, to, co z ní zbylo. Šíleně mě bolel loket. Prsty na pravé ruce sebou
podivně cukaly a vypadaly, že ke mně vůbec nepatří. Z mého zmučeného hrdla
vycházel neartikulovaný řev. Cosi, jako skřek šílence.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Čas přestal existovat. Neutíkal rychle,
nevlekl se pomalu, prostě nebyl.
Byla jen bolest a křik. A také vytí. To Viktorčin pes.
Pak jsem si všimla koz. Celé stádo, v čele s obrovským rohatým kozlem, utvořilo
kolem mě kruh a se zájmem mě pozorovalo. Takhle svou majitelku ještě neviděly.
Pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Uklouzla jsem na kozím bobku a narazila
lokem do železného stojanu.
Jsem takové nemehlo! Přerazím se na zemi! Zabiju se na zemi!
Příčina smrti-uklouznutí na kozím bobku. Jak trapné!
Už se mi nechtělo umřít.
Na dlani levé ruky jsem cítila lepkavou, teplou tekutinu. Krev.
Vypadalo to, že jestli honem něco neudělám, opravdu vykrvácím a umřu.
Pomalu, pomaličku jsem se zvedla a krok za krokem se ploužila domů.
Bylo mi mizerně a byla jsem sama. Vlastně, ne tak úplně sama.
Jako stín se mě držel Viktorčin pes. S naprostou samozřejmostí mi otevřel dveře do
bytu. Jen jsem se usadila do křesla, začal mi olizovat obličej.
,,Telefon! Mobil! Číslo 155!" Nebýt toho drsného psího jazyka, omdlela bych.
Je horší bolest psychická, či fyzická?
Je tenhle pád důsledkem, či dokonce trestem za mé černé myšlenky na
sebevraždu?"
Anděl strážný, možná samotný Bůh, mi dal lekci. Ďábel se pustil mé duše a pevně
chytil mou ruku. Ne, už se mi nechtělo umřít. Čekala jsem na záchranu.
Přišla v podobě mladého doktora. Nejprve zastavil krvácení, pak znehybnil ruku a píchl mi do žíly něco proti bolesti. Bílé auto, s červenými pruhy mě s houkáním odváželo do nemocnice. Ďábel stále pevně držel mou ruku. Mačkal a drtil ji ve svých černých, chlupatých prackách.
Diagnóza- roztříštění loketního kloubu a otevřená zlomenina loketní kosti. Bolest jsem přijímala jako trest. Nemám právo rozhodovat o životě a smrti. Nemám právo nemít naději.
Dvě hodiny mi lékaři skládali loket dohromady. Krvavé, neúplné pucce. Napravili vymknutí. Obnovili nervy vedoucí k prstům. Kosti sdrátovali.
Probouzím se z narkózy. Točí se mi hlava a zvedá žaludek. Pomalu otvírám oči. Nemocniční pokoj. Tři lůžka. Tři pacientky. Třikrát osud. Třikrát naděje.
Někdo otvírá dveře. Nejspíš jsem se tak docela neprobrala. Nebo jsem přeci jen umřela a toto je nebe. Je tu Viktorka! Na sobě má vytahanou mikinu a ošoupané rifle. Hnědé vlasy sepnuté do copu. Usmívá se na mě. Nedokážu zadržet vodopád slz.Vrátila se? Bude v pořádku? Změnila se?
Je prvního září. Viktorka se chystá do školy. Bude muset opakovat ročník, ale to není důležité. Přibrala. Zkrásněla. Začala se smát. Černý myslivec zmizel, jako mizí zlé sny. Drogy si vzal sebou.
Je to víc než rok. Snažíme se zapomenout. Nejde to. Má pravá ruka je stále málo pohyblivá.
Příliš mě to netrápí. Hlavně že jsme zase spolu. Můžeme se spolu zase smát.
