Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Ohnivá záře aneb Hasiči mají cvičení
Marta Furchová, věk: 63 let
Je to už pár let nazpět, co jsem zatoužila po zahrádce.Náhoda tomu chtěla, že moje kamarádka Helenka mi jednu doporučila.Krásnou, u lesa, od bydiště ani moc daleko ani blízko...
Ohnivá záře aneb Hasiči mají cvičení.
Je to už pár let nazpět, co
jsem zatoužila po zahrádce. Náhoda tomu chtěla, že mi moje kamarádka Helenka jednu doporučila. Krásnou, u lesa, od bydliště ani moc daleko ani blízko. Tak akorát. Sama vlastnila hned tu vedle. To mne potěšilo dvojnásob. Už jsem se nemohla dočkat, až se vypravím na obhlídku mého budoucího majetku.
Ta chvíle přišla. Plna očekávání jsem se vydala spolu s kamarádkou směrem k lesu. Ještě jsme nebyly ani na místě a já jsem skrze stromy zahlédla tu hrůzu. Spadla mi čelist. „Tohle je ono, ta moje budoucí zahrádka?" ptám se nevěřícně, protože to, co jsem viděla bylo strašné! Po celém pozemku byla jen suchá tráva a plno roští a hloží, které mne místy i převyšovalo! Propadala jsem pesimismu při představě, co to bude stát práce a úsilí, než pozemek dám do pořádku.
Manžel mi s tím, asi příliš nepomůže uvažovala jsem nahlas.Chodil tehdy o víkendech prodávat ovoce a zeleninu na místní tržiště. I kdyby čas měl, nešlo s ním příliš počítat. Byl rodilý Pražák a předměty jako jsou hrábě, sázecí kolík nebo rýč viděl sotva z rychlíku. Takže se dalo předpokládat, jaká by to byla pomoc. Zkrátka, pokud se pro koupi rozhodnu, bude prováděné zkulturňování zahrady jen a jen v mé režii.
Ale půjdu do toho, umínila jsem si a zahradu koupila. Bylo krásné jarní odpoledne, když jsem se pustila poprvé do práce. Kosou či srpem jsem vždy vysekala pruh pak jsem ho vypálila. Postupovala jsem ale velmi pomalu. Zjistila jsem po chvíli , že jsem asi nezvolila tu správnou strategii na boj se zanedbanou zahradou. Stále vzdorovala, řekla bych že přímo úměrně mému chabému počínání. Sousedka vedle, stará paní , mne chvíli s útrpností pozorovala a pak přes plot poradila: „Takhle to budete dělat do vánoc!.To chce vypálit větší kus najednou". Chvíli jsem uvažovala nad jejími slovy. Zkoumala jsem, jak vane vítr. Zdálo se mi, že je bezvětří. Lístek se nepohnul. Ale asi to tak nebylo. Teda určitě nebylo. Protože sotva jsem se dotkla rozžatou zápalkou prvních suchých stébel, viděla jsem, že jsem neudělala dobře. Suché stvoly a klacíky vzplály jak fagule! Než jsem se stačila rozkoukat, co jsem to provedla, postupoval oheň šíleným tempem doprostřed pozemku a dál a dál k silnici! Jediné štěstí, že ne k lesu! Nejprve jsem se marně, samozřejmě, snažila oheň dusit botaskou, pak jsem si všimla hned u cesty hromady písku. Sypala jsem na nenasytné plameny kbelíky písku jeden za druhým. Ale moje počínání bylo marné. I když se během krátké doby připojili i ochotní sousedé a hasili se mnou. Voda na našem pozemku ještě nebyla. Studnu neměli ani sousedé. Během krátké obchůzky jsem si stačila všimnout malé tůňky hned u kraje lesa. A tak jsme jak o závod běhali k tůni. Nebylo to ale mnoho platné. Oheň strávil vše, co mu přišlo do cesty a zastavil se až v příkopu u silnice! Naštěstí se nerozšiřoval do stran! Tam byla vzrostlá ,sytě zelená tráva, takže nepostupoval k sousedům, byť pozemky dosud nebyly oplocené.
Ještě dlouhou dobu jsem stála na kraji spáleniště jako solný sloup. Všude kolem to doutnalo. Velké plameny vyskakovaly už jen sporadicky. Najednou jsem uslyšela nějaký rachot. Na silnici, jindy ne příliš frekventované jela v řadě kolona aut jako o závod! Zděsila jsem se! Byla hasičská! Projela směrem k nejbližší obci a po chvíli se vracela. Hrklo ve mně, že někdo nahlásil požár a že budu platit výjezd. No, asi ne tak úplně zbytečný. Z žádného auta ale nikdo nevystupoval. O poznání pomaleji se vracely směrem k městu. Začalo se šeřit, ale já se obávala opustit prostor spáleniště. Nakonec jsem odjela na kole domů. Cestou jsem potkala nějaké známé, kteří když viděli, odkud se vracím se nezapomněli zeptat. „Viděla jsi ty hasiče? Jelo jich několik aut! „Jo, pípla jsem nesměle" a čekala, co z nich ještě vypadne. A vypadlo. „Asi měli mimořádné cvičení", usoudili a já je nechala při tom.
Večer jsem nemohla spát. Plna obav jsem hleděla z okna našeho bytu v 6.patře .O nejbližším víkendu jsem šla zjišťovat škody, napáchané požárem. U nás dobré, na mém pozemku nebyly ani stromy či keře. Bývalý majitel užíval pozemek k pěstování brambor a pícnin. Ale u sousedů vlevo! Ještě jsem se s nimi ani nestačila seznámit /dojížděli z okresního města/ a už jsem jim způsobila škodu! Jejich chatka zůstala neporušená, ale keře angreštu a rybízu, které lemovaly jejich pozemek byly celé ohořelé!
O nejbližším víkendu jsem sebrala všechnu odvahu a šla se novým sousedům omluvit. Chtěla jsem jim nabídnout nějakou kompenzaci za způsobenou škodu. Byli velkorysí. Nepřijali ji. Poseděli jsme společně u sklenky dobrého moku a začali si tykat. Dodnes jsme nejlepšími přáteli.
