Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Tradiční silvestr
Miloslava Černá, věk: 80 let
Silvestr.Den plný tradic, očekávání, den, kdy se naše rodina rozrůstá i o kamarády, s nimiž se pravidelně setkáváme, s nimiž prožíváme současnost i vzpomínky. Jenže - co když do té přelomové noci zasáhne něco nečekaného? Co když někoho z nás porazí událost, o které nikdo nevěděl, nebo snad ani nechtěl vědět?
Tradiční Silvestr?
Jedním z nepsaných zákonů řídících život v naší chatové osadě na břehu Slapského jezera je, že nepřítomnost na silvestrovské oslavě ani vlastní smrt neomlouvá. Tradice je třeba dodržovat. Sami zakladatelé, kteří po zaplavení údolí stěhovali své sroubky vysoko do stráně nad vltavskými proudy, kteří s trámy na hřbetech pomáhali Karlovi Jarolímů vybudovat hospodu, kteří vychovali další generaci osadníků, ti nejstarší, ti přijížděli vždycky první a jen co roztopili oheň ve vlastních doupatech, mířili k Jarolímově krčmě. A za nimi další. Někdy po sněhu, jindy po blátě, s rodiči taky děti, naděje, že osada nezanikne ani v budoucnu.
Toho roku byly Vánoce neobvykle teplé, ale den před Silvestrem přituhlo a nachumelilo. Osadníci, sjíždějící se auty k jezeru silničkou čtvrté třídy, klouzali od škarpy ke škarpě, ti rozumnější nechali své čtyřkolé miláčky na odpočivadlech a cestu dolů zdolávali s ruksaky a taškami pěšmo. Jarolímova krčma svítila už zdáli do houstnoucího šera silvestrovského odpoledne. Hospodský měl výpomoc, dceru, správně narostlou čtyřicátnici, zabydlenou ve vsi jen pár kilometrů směrem k civilizaci. Ještě před sněhovou nadílkou mu pomohla doplnit zásoby a její dva kluci, puberťáci, se už docela obstojně točili kolem výčepu. „Tak co si dáte úvodem?" Rozsazení v lokálu nebylo kupodivu generační. Vlevo, blíž k výčepu, se usadili pivaři, kteří tu měli své půllitry se jmenovkami zavěšené na zčernalém trámu u kamen a vpravo parta která si objednávala nealko pivo, bylinkové čaje a vyhlášenou Jarolímovu bezovou limonádu. „Tak že jsme se zas sešli,celá naše chatařská rodina, ať nás letošní Silvestr neporazí a dočkáme se nového roku!" Vtom někdo zabušil na sklo verandy, čepici i bundu olepenou mokrým sněhem."Fuj, tam je kosa!" „Vítejte, doktore, bez vás by to nebylo úplný, dáte si jako obvykle? Brusinkovej grog?" Vytřepal sníh z kapuce a přisedl ke skupince abstinentů. „Tak co, jak jde život, Ferdo," oslovil rozložitého padesátníka, zalévajícího sousta tlačenky nealko pivem. „Dobrý, doktore, co už nemusím na dialýzu, sem volnej jak ten pták. Ta moje nová ledvina prej byla od nějakýho dvacetiletýho motorkáře, jo, dárci orgánů, takže já sem teď vlastně taky omládl!" Za zády jim zazněl hlásek blízký víle Amálce. „Doktore, já tam s chlapama u výčepu nevydržím, ne že by harašili, ale jak se tak nalejvaj pivem a míchaj to se zelenou- je mi z nich zle. Sem totiž- no - ve třetím měsíci." „Gratulujem, Toničko, jsi náš člověk!" To rozdělení na alko a nealko nebylo ani trochu nepřátelské, možná před lety, když doktor Šulc koupil chatu po staré Vaňkové působil podezřele. Svou profesi z odvykacího oddělení psychiatrie do osady sice nemínil přenášet, nevydržel však, když v hospodě potkal žlutého Honzu Pešáta. Ten se krátce po žloutence naléval dvanáctkou. „Honzíku, dyť ten Birell není úplně bez chuti, zkus ho a k stáru se ti to přičte k dobru!"
Léta už jsou v pohodě. Honza Pešát s kytarou chytl proud melodií bouřící z harmoniky starého barda Pařízka. Došlo i na tanečky, střední generace i mládež řádící na hrubých prknech parketu, prsatá tramvajačka z Prahy vlekla za křídlo starého Votrubu a ten, zmožen pivem i zelenou, blaženě vnořil tvář do vlahého výstřihu své tanečnice. „Hrajte! Dáme tu naši? Plaveckou!" Žádná televize. Jen atmosféra opilá pocitem loučení se starým rokem. Prořízl ji však naléhavý hlas hospodské. „Chlapi, kde máte Lojzu Bareše? Už dobu ho tu nevidím!" „Šel si dát ven čouda?" „Nebo obechcává plot- má taky svý roky-" „Včera se natřásal, že mu přijede mladá, z Austrálie." „Jdem to radši vobhlídnout, dyť z verandy je vidět až k němu!" Barešova chata však jen tmavě splývala s okolními smrky. Modré světlo čelovky vedlo pártrače až k zaváté silnici. „Lojzóó- Lojzíků-" Hospodská přivolala psa, ten s čenichem u země mířil až k rozčvachtané břečce v místě, kde stará cesta končila v jezeru. „Šmarjá,Lojzo!" „No on byl dost špatnej, čekal mladou- nebyla tu ani na Vánoce-" Noc prozářil roj rachejtlí od hotelu na protějším břehu. „Lojzó, Lojzíku-"
Našli ho až ráno. Ne, nebyla to tragédie, na své marné pouti naproti dceři zabloudil a spánek ho přemohl na prahu chléva, zahřátého stádem ovcí jednoho z posledních hospodářů.
