Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Den blbec
Miloslava Černá, věk: 80 let
Někdy se člověk probudí do dne, v němž kumulace drobných i větších průšvihů od rána narůstá a občas vyvrcholí i trochu komickým trapasem. Každý to zná. I mně se nedávno podařilo zažít jeden takový den, prostě den blbec.
Den blbec.
Občas se stane, že od rána jde všechno šejdrem a průšvihy se kumulují. Jenže v tom červencovém pátku mi vůbec nenapadlo, že se nade mnou obloha zatahuje. Doslova. Ačkoli bylo nebe bez mráčku, předpověď věštila parádní den a pozvání ke staré kamarádce na oběd pod slunečníkem na zahradě rodinného domku slibovalo pohodu, realita se trochu zvrtla.
Z klece sídlištní garzonky jsem natěšená vyrazila k autobusu. V dopoledním horku se mi šaty lepily na tělo, málo platné, po sedmdesátce už nic není, jako bejvalo, i když se člověk snaží nějak vypadat. Na zastávce mrtvo. Jen štítek s drobným nápisem o dočasné změně trasy. Brýle na čtení na dně kabely. No- uvidíme. A taky jsem viděla. Náhradní trasa okružní jízdou míjela přestupní tramvajovou stanici, takže na zahradní posezení jsem dorazila s hodinovým zpožděním.
„ Kde vězíš? Volala jsem ti na mobil-" Ruka zalovila v kabele a nahmátla koženkové pouzdro. Prázdné. V letmé vzpomínce vidím blikající display na nočním stolku. „Promiň, skleróza-"
Proutěné křeslo ve stínu ovocných stromů, na kamenné zídce tác s jednohubkami. „Dáme si vínko? Červené?" Souhlasím. Při pohledu kolem však i tady něco neklape. V bazénu, kde jsme se před léty čvachtaly s malými dětmi a pak s vnoučaty, se vedle svinuté hadice vyhříval jen kocour.
„No jo, už ho nenapouštíme, puberťákům je moc malej a snacha rozhodla, že je škoda drahý vody." V kamarádčině hlase to zaskřípalo.
„ Nebudeme dnes rozebírat rodinné problémy a nemoci. Platí?" Než přinesla tác s talíři a sklenkami otřel se mi o nohy vlhký psí čumák. „Fuj, Arane-" Ale to už se půlmetrákový boxer připlížil k zídce, zatřásl hlavou, až slinami zkropil jednohubky. Nějak mi přešla chuť. Ani hovor neplynul moc spontánně. Zavzpomínám na staré přítelkyně. „Co dělá Marie? A Lída?"„To nevíš, že Marie umřela? O Velikonocích. A Lída maká, bere služby ve špitále a k tomu hlídá mladejm děti- nedáme radši oběd? Mám připravený kuřecí řízečky a salát." Jídlo zažene závan stresu, domácí kuchyně nemá chybu. „Ještě kafíčko- turka, nebo překapaný?" „Jasně, že pořádnýho českýho turka, a velikej kafáč, prosím!" Návyky z mládí, které ve společnosti už radši nepřiznáváme. Když pokládala kávu na stůl, sjel z něho hrnek a vařící tekutina mi zalila klín. Sklouzla jsem do trávy a zavyla bolestí.
„Proboha, promiň!" Se zaťatými zuby jsem odhrnula sukni. Šeredný pohled, kalhotky přilepené k opařenému rozkroku.
„To chce doktora!" „Nesmysl! Tak zlý to není!" Chvíli na mě zírala a pak vymačkala na mobilu nějaké známé číslo. „Lída tu bude za chvíli, zatím s tím nic nedělej."
Za necelou půlhodinu zatroubila před brankou stará škodovka. Lída, doktorka. V jedné ruce brašnu, ve druhé, v autosedačce, roční batole.
„Musela jsem ho vzít s sebou. Tak ukaž se -" Když mi očistila opařenou intimitu, prohodila sarkasticky. „Kdyby ses, kámo, holila, bylo by to míň bolestivé. Ale neboj, je to jen první stupeň. Dáme specielní masť a místo prášků na bolest paňáčka. Já teď musím frčet, zejtra se u mě stav ve špitále, sloužím víkend na pohotovosti."
Se zaťatými zuby jsem u kámošky vydržela až do setmění. Obě jsme už byly dost pod vlivem, když jsem se přinutila k odchodu. „Taxík? Ani náhodou! Autobusem to zvládnu!" V rozhoupaném světě se i palčivá bolest dá vydržet.
Když mně pak v přeplněném autobuse neznámý spoluobčan nepozorovně rozepnul zip na vyboulené kapse staré kabely a ulehčil mi o naditou
peněženku, ničeho jsem si nevšimla. Až doma. Přes všechny trable jsem se dala do upřímného smíchu. V té staré peněžence už roky nosím rezervní spoďáry s vložkou proti inkontinenci. Pro jistotu. Takže i pro zloděje den blbec.
