Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
O DOCHVILNOSTI - výtka muži mého srdce!
Ivana Sedlmajerová, věk: 48 let
Můj komentář, jak to vypadá, když i JÁ, svá ústa nezavřu. A může ON sestoupit ze svých výšin dobrovolného "štvaní se" a zkostnatělých rádobyctností, když jsou doprovázeny hněvem a zlostí?
Nechci Tě mít v „penálu" nebo jak Ty říkáš na smrtelné posteli! Že mi s vypětím všech svých fyzických sil doručíš úderem osmé něco, na čem jsme se domluvili. Já to tak prostě nemám. Od toho máme mobil, abychom se mobilně domluvili: „V Kauflandu je zemětřesení a bolí mě ukrutně záda a tak se opozdím, nepřijedu".... A né sednout na kolo a jet jak šílenec hlava nehlava jenom, abych tam byl!
A potom tam ztropil vyrvál: „Jak si to představujete, skončit o půl hodiny pozdějc, když měl být konec v osum?? Co je to za pořádek?!" A důvěryhodnost té skupinky je tatam, když se to stalo už potřetí, i když na diametrálně odlišných místech i v úplně jiném složení! Připadala Ti ta slečna v recepci snad dost kompetentní na to, aby Ti zodpověděla Tvůj rozčílený dotaz, kdy jsi se nezlobil na ni, ale sám na sebe?! To, že jsi zvyšoval hlas na nic netušící dívku Ti přineslo nějaké uspokojení? Stejně tak, nechci, abys urážel lidi, kteří s tím nemají nic společného, když jediným viníkem tohoto selhání jsem já, protože jsem špatně odhadla situaci nevhodným načasováním, kdy jsem neměla z čeho vycházet, protože jsem zde byla na podobné akci poprvé. Cožpak se Ti také nestalo, že Ti někde bylo tak dobře, že jsi nekoukal na hodinky a úderem celé jsi nemusel nutně vypadnout, ať se děje, co se děje?! I v mém případě by bylo neuctivé k celé společnosti, kdybych se vrhala ke dveřím. Naše organizátorka musela skupinu opustit dřív jen z toho důvodu, aby zjistila, kolik nám ještě zbývá času ve vyhrazeném prostoru, když tam nastaly mimořádné okolnosti jako, že bylo přivezeno harmonium a mohli jsme si ještě společně zazpívat. Někdy se prostě program uzpůsobí momentálním potřebám a podle toho, kolik jsou lidé ochotni si navzájem dopřát.
Ano, máš pravdu, byli jsme spolu domluveni, že přijdeš na čas, jak jsi zvyklý, to je naprosto v pořádku. Ptám se však, o co Ti vlastně šlo? Mít čárku za splněný úkol nebo se se mnou vidět a projít, když byl teplý a krásný večer? Navíc už ve tmě, která vše zahalí?? S pejskem bys taky chodil sem tam bez ohledu na to, kolik je hodin!? Proč nás tedy dělilo pouhých 5 minut, abychom si tuto společnou radost mohli dopřát?! Chtěla jsem to místo opustit ihned, jak to bude možné a odejít za Tebou, protože jsem se na Tebe těšila. Když mi Terezka předala krabičku od Tebe s dodatkem, že se na mě můžeš příště, víš co?! Už jsem neměla chuť vybíhat a hledat Tě kdesi ve tmě na ulici a stejně nemít Tvou benevolenci....
I když to také není tak docela pravda, protože nakonec jsem Tě venku vyhlížela, ačkoliv špatně vidím a to, co se blížilo, mělo podobnou chůzi jako Ty, ovšem víme oba, že jsi to Ty nebyl. Chtěla jsem Ti říct, kolik lidí jsem ten den potěšila, ale snížil jsi mi skóre, když jsi mě ranil za dva. Mohlo jich být 20!
Jak snadno kloužou převodová kolečka mezi mužem a ženou, zda promazat je alkoholem nebo vlídnou slinou, když naše roky v podobném duchu plynou? Zachrání mě snad obžerství či na věky nemožné přátelství?!
