Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Když mají andělé dovolenou
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Fejeton, který vede k zamyšlení. Říká se, že by měla být na světě spravedlnost. Ale opravdu je? Měří osud všem stejně? Proč se tedy někdy stane, že si andělé vezmou dovolenou?
Když jsem zprostředkovaně přes svou dlouholetou kamarádku poznala Davida, manažera jedné nejmenované počítačové firmy, byl úspěšný, odvážný, ale také pořádně nafoukaný a sebestředný frajer s notnou dávkou mužského ega, které mu v jeho dosavadním životě pomáhalo dostat se na vrchol. V práci i u žen. Na úspěchy na obou frontách byl patřičně hrdý a dopřával si jich více než je zdrávo. Jenže po určité době se začaly dít v Davidově životě zvláštní věci. Za jeho volnomyšlenkářský a sukničkářský životní styl mu osud vystavil tvrdý účet. Přicházela jedna životní facka za druhou, a přestože David si svou tvář pečlivě ukrýval, osud si vždy našel místečko, kam udeřit. A byly okamžiky, kdy to bylo opravdu zlé.
A tak se stalo, že jeho manželku postihla vážná smrtelná nemoc. Trápila se dva roky. Trápil se i David a své trápení kompenzoval čím dál větším množstvím mladých nespoutaných slečen a alkoholu. Desetiletá dcera Adélka skončila na vozíčku po autohavárii, při které zahynuli oba jeho rodiče najednou. I andělé strážní si občas berou dovolenou ...
Po této události Davidův život najednou potemněl, jeho ego se skrylo hluboko pod nánosem těchto událostí. Uzavřel se do sebe. Už to nebyl ten žoviální a humorem vždy sršící chlapík. Začal být rozvážnější, zodpovědnější. Zdálo se, že David ve svých čtyřiceti pěti letech konečně dospěl. Sliboval si, že už nebude přelétavý, že bude věrný partner a obětavý otec. Chtěl se stát lepším člověkem. Přál si, aby mu osud už neházel klacky pod nohy. Změnil práci, začal chodit včas domů, věnoval se své dceři, chtěl mít trvalý vztah. A hlavně si přál, opravdově se zamilovat...
Když poznal Nelu, chtěl to všechno, co si slíbil, splnit. Nějakou chvíli se mu to dařilo. Když jí hučel do ucha plný vášně a citů: „Nikdy tě neopustím", bezezbytku tomu věřil. A věřila tomu i Nela. Jenže i tehdy zklamal. Do cesty se mu i přes jeho zamilovanost, kterou k Nele cítil, připletla další žena. David neudržel na uzdě své pudy a touhy. Důvodem rozchodu, tak jako vždycky, byla jeho nevěra. A jak všechny jeho ženy shodně pojmenovaly, podvedl je s milenkou. A novou milenku s další milenkou. David se točil v začarovaném kruhu.
A pak jednoho dne potkal Sáru. Byla to opravdová krasavice. A navíc, byla inteligentní. Když kolem něho prošla ve svých květovaných šatech, ucítil její vůni, podlomila se mu kolena. To je ona, pomyslel si v tu chvíli David. Vypadala nedostižně a to Davida lákalo. Už netoužil po bezduchých, chichotajících se krasotinkách s velkými výstřihy. David byl okouzlený Sářinou osobností, jejím lehce zastřeným přemýšlivým pohledem, který i pod rouškou nepřístupnosti sliboval neobvyklé zážitky. A když Sára nakonec podlehla jeho osobnímu kouzlu, cítil se šťastný jako nikdy. Opět sliboval věrnost. Ne Sáře, ale sobě. A David plnil vše do puntíku. Nikdo z Davidova okolí dlouhodobé proměně nevěřil, ale Davidovi se to dařilo. Jejich život se začínal podobat pohádce až do doby, kdy Sára přišla o své nenarozené dítě. Davida to úplně vykolejilo. Tak moc se těšil. Ještě více se uzavřel do sebe.
„Zabiju se", pronesl v kanceláři jednoho deštivého listopadového rána David pár měsíců po této události. Kolegyně se na něho nevěřícně podívala a se slovy: „Neboj, bude zase líp. Počkej, udělám ti silný kafe" a odběhla ke kávovaru. David toho dne nestál za nic. Když odcházel za soumraku z kanceláře, pečlivě si srovnal věci na pracovním stole a dlouze se zahleděl na fotku v dřevěném rámečku.
„Jsi tak krásná", pronesl David zastřeným, tak trochu chraplavým hlasem směrem k fotce. Kdo znal Davida lépe, poznal by, že ten hlas zněl něžně a rozechvěle. Byla to jeho poslední slova, která k Sáře pronesl. Ukazováčkem pohladil Sářiny rozzářené oči, zamkl horní šuplík svého pracovního a vyšel z kanceláře. Když nasedl do auta a otočil klíčkem, byly její oči to jediné, na co myslel.
Ten večer se domů nevrátil. Nevrátil se domů již nikdy. Najel autem do jediného stromu, který rostl podél cesty. Kde v tu dobu byli jeho andělé, aby ho ochránili před zkázou?
Copak oni nevěděli, že Sára na něho doma čeká s tou nejkrásnější novinou? Už věděla, že to bude holčička ...
I andělé strážní sem tam nedoletí včas ...
