Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Malá domácí vraždička.
Miloslava Černá, věk: 80 let
I mezi čtyřmi stěnami se příslušníci jedné rodiny mohou dostat do podezření, že zavinili něco neodpustitelného. Zvlášť, když jde o mezigenerační střet v němž se stane obětí - ne, nebyl to sám majitel bytu, ale jeho miláček, Jůlinka.
Malá domácí vraždička.
Singl na stará kolena. Tak by se dal definovat manželův otec, pokud by byl ochoten připustit ta ,stará kolena´. Prostě - singl. Čiperný sedmdesátník, soběstačný, elegantní, navyklý o sebe pečovat od chvíle, kdy ho brzy po nástupu do penze opustila manželka, protože ,-s chlapem, který všechno ví a musí mít vždycky pravdu se nedá ve společném bytě vydržet´. Takže teď má naše rodina babičku a dědu na opačných koncích města a ku podivu to klape. Děda Eduard v domě požívá úctu, vždycky je zdvořilý, starosvětsky upravený, cizí návštěvy nepřijímá a na milost jen neochotně bere vnoučata, když potřebuje v době své nepřítomnosti zalejt kytky a nakrmit rybičky.
Čerstvý důchodce se slušnou sumičkou z restitucí se totiž rozhodl užívat si života. S turisty jezdí po hradech a zámcích, občas do lázní a doma se pokouší chovat rybičky. V prvorepublikovém dvoupokojáku jsou na štěstí pevné stropy, které unesou i rozměrné akvarium. Rybičky nejsou náročné, takže lehce přečkají jeho občasnou nepřítomnost. Až jednou-
Když se místo zájezdů po vlastech českých rozhodl vyrazit na exotickou zahraniční dovolenou, nevědomky položil základ k malé domácí detektivce. „Budu pryč nejmíň čtrnáct dní, Kamile, vypnul jsem radiátory, jen pro ryby mám vlastnoručně vyrobené přitápění - takže ať děcka zalejou kytky, nasypou krmení a hlavně na nic nesahají!" Dirigoval svého syna krátce před odjezdem. „Ale táto, okna máš na sever, poslední patro pod střechou- teď v únoru můžou uhodit mrazy!" Starý pán ho sjel pohledem. „Neumíš šetřit. A proto jsi taky nikdy nic neměl, ale to já, zamlada-" Že barák zdědil po rodičích, to jaksi pominul. Ale šetřílek byl odjakživa. Až teď, na penzi povolil uzdu svým koníčkům. Ale radiátory stejně přiškrtí na nulu!
Z tichomoří se vrátil s egem tak natřeseným, že nikomu z rodiny neohlásil ani termím příletu a soběstačně dorazil taxíkem. V lehkém svrchníku mu už na letišti štipavý mráz skoro znecitivěl prsty svírající zavazadlo, ale vydržel.
Jenže ani doma neměl šanci rozehřát si zmrzlé staré kosti, v trvale naklizeném bytě mu šla od úst sražená pára a k rozladění přispěly i šmouhy na lesklé dlažbě v předsíni a nasládlá vůně neznámého kuřiva. Drzý děcka! Kdo z nich si to dovolil? Petr, nebo Kamila? V sedmácti- a už kouřej! Navíc nechali pootevřený dveře do obýváku! Nakročil přes práh a jeho pohled zdáli sklouznul k akvárku. Rybičky! Jeho favoritka Jůlinka, nádherně modrá Akara císařská, neonky- všechny břichem vzhůru! „Ne! Nee-!" Přesto, že ho rozčilením nohy sotva nesly, navyklým stereotypem se vrátil do předsíně a nazul domácí trepky. Teprve pak dokázal vkročit do pokoje. Sklouzl do křesla a necitlivými prsty překotně vyťukal známé číslo.
„Kamile, přijeď! Zavraždili mi Jůlinku, je mrtvá, rozumíš? A ostatní taky, neonky, skaláry - všechny jsou břichem vzhůru!"
Dočista ztratil glanc. Zmrzle schoulený v křesle sledoval syna, který vztekle roztáčel kohouty radiátorů. „Ušetřils´, taky jsi mohl aspoň trochu přitápět, aby ti nepochcípaly. No co koukáš, pomrzly ti!" „Dyť tam mám přitápění, stejně to musely bejt ty tvoje děcka, bůhví co tu vyváděly, zabily mi Jůlinku!" Syn znejistěl. Že by mejdan? V takové zimě? Prázdný byt může být lákadlo! Který z nich- Po čichu poznal závan marjánky a s hlavou plnou podezření přistoupil k akvárku. Mimoděk ponořil do vody dva prsty. „Jáu! Dyť je to horký! Tys´, táto, ty ryby uvařil! Není nad osobně vyrobený přitápění! No, tak teď tu máš kotel rybí polívky."
