Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2013, Kolo: letní, Téma: Rodina

Poslání našeho srdce

Jarmila Hylmarová, věk: 49 let

Cesta mého života od dětských let až po dospělost. Fejeton popisuje uvědomění si, že pokud člověk nemá vlastní rodinu, je člověkem jen na půl a málokdy ví, kým vlastně je.

Byli jsme taková normální rodinka.
Žili jsme si společně svůj život a mysleli si, že jednou budeme to samé, prožívat v dospělosti se svými vlastními rodinami. Ten pocit bezpečí, tu nefalšovanou a bezstarostnou lásku, která nám dávala pocit jistoty a bez níž by naše dětství nebylo dětstvím, na které tak rádi vzpomínáme. Mysleli jsme si, že život nás bude milovat a my jeho. Že naše rodiče jsou nám příkladem toho, že se není čeho bát, že se stále budeme mít kam vracet a že každého z nás čeká jen to, co nám tenkrát připadalo krásné. Bylo toho přece tolik.

Měli jsme malý domek, taky ovocný sad, který byl pýchou našeho pradědy a později i našeho tatínka. Milovala jsem ty šťavnatá jablka plná sladké chuti, barev a vznešené krásy, která lahodila každému oku. Už jako děti jsme věděly, že jsou to dary naší země a že bez lásky k nim, bychom byly o mnohé ochuzeny.Když byly koruny stromů v plném květu, s hravostí jsem objímala každý ten kmen a měla pocit, že mi všechny ty jabloně rozumí. Svěřovala jsem jim svá tajemství, vyprávěla o tom, jaký je ten dětský svět a čekala, až zaslechnu jejich hlasy. Přicházely i s větrem, hladily mé vlásky a nakláněly se ke mě a já byla šťastna, že mám přátelé, které slovem neublíží a srdcem pohladí. 
Můj praděda nebyl jen dobrým sadařem, byl i dobrým zahradníkem a kromě toho, že podlehl růžím a mečíkům, podlehl i kvetoucím stromům, jako byly šeříky. Tyhle stromy lemovaly cestičku od branky až ke dveřím našeho domu a pokaždé když rozkvétaly, připadalo mi, že to voňavé království nám přináší poselství z pohádkového světa. Mého světa. Jako dítě jsem tohle všechno brala jako hru se svými vlastními představami a pocity o nichž dospělí tvrdí, že nejde o nic jiného, než o dětskou fantazii. Jenže ta fantazie z nás všech dělá to, čím bychom ve skutečnosti měli být.
Brzy z jara se na naší zahradě objevovaly sněženky a bledule. Místy ještě zakryté slabou vrstvou sněhu už vykukovaly pomalu na svět a jejich bílé hlavičky ohlašovaly příchod jara. Země začínala vonět víc než čerstvý vzduch a po dlouhé zimě, odpočata v plné síle se nám přímo nabízela, abychom se jí dotkli a do středu její duše zaseli semena, které k ní patří jako děti ke své vlastní mámě. Dětský svět je úrodný svět. Je nádherný, plný očekávání, víry a nadějí, že světlo, které v něm svítí, nikdy nevyhasne, protože každý takový človíček má svůj život teprve před sebou.
Od mého dětství již uplynulo spousty let. Od té doby se také mnohé změnilo. Byly chvíle, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli tohle je ten život. Ten vzácný dar, který jsme každý z nás dostali přímo od Boha. Ano, je to ten život, ten vzácný dar,v němž se ztrácíme, abychom se zase o něco později mohli najít. Hledáme sami sebe, hledáme i dávné svazky svého vlastního rodu. Začínáme si uvědomovat, že jediné na čem by nám tu mělo záležet, jsou naše vlastní kořeny, z nichž vzešli lidé, s nimiž jsme jako malé děti, spávali pod jednou střechou. Ať už se svými rodiči či se svými sourozenci. To oni byly těmi květy, těmi kmeny, o které jsme se opírali, abychom dosáhli rovného vzrůstu.
Dobrým příkladem je nám příroda. Jenže i tady můžeme občas zahlédnout souše, které se naklánějí k jedné straně a které nám připomínají samotu, existenci bez života a vidinu představy, že jednoho dne souš zcela uschne, a nebo na ní znovu obrazí lístečky nového života. V takovém případě se k jejím kořenům musí dostat pramen živé vody. Naděje, že ještě není vše ztraceno. Pak tu možná bude ještě nějaký ten čas přežívat. Ale pokud se k ní dostane i pramen lásky od těch, kteří ji tu vysadili, zcela jistě tu bude žít zase dál. Kořeny budou opět v plné síle a v koruně stromů se objeví slunce, které přinese světlo nových myšlenek.
Jsme jako stromy. Někdy jsme vzrostlé, jindy se pod tíhou svých úvah ohýbáme až k zemi. Naděje nám vrací víru, že pohlédneme-li k nebi, jsme to my, kdo dokážeme přijmout znovu svoji identitu. Láska je nám tím, co nás vrací do života a co je neodmyslitelnou součástí toho, aby tu naše duše mohla být šťastna.
Můžeme být za to všechno vděčni Bohu, nebo sami sobě, nebo taky těm, kteří k nám nebyli lhostejní a přivedli nás znovu k prameni života, jenž tkví v našich myšlenkách. Z mého života odešli přátelé a jiní do něho zase vstoupili. Někteří nezůstali dlouho, a přesto měli to srdce, aby mi pomohli, ukázali cestu k dávno ztracenému království, v němž vůně šeříků je pro mě dodnes jednou z nejkrásnějších vzpomínek na mé dětství. Jedním z nich je i Miroslav Horák. Touto cestou bych mu ráda poděkovala a popřála mu, aby i on svůj klíč k životu opatroval tak, jako opatruje srdce jiných.

Manželé Dyntarovi jsou moje druhá rodina. Jejich sad vzkvétá láskou již mnoho let. Každý kdo tímto sadem prošel, si uvědomil, že svět není zlý, ale že zlo je jen v těch, kteří svůj sad nechali ležet ladem. Proto dnes musím znovu poděkovat těmto lidem, protože bez jejich pomoci by pro mě můj život nebyl tím, čím je. Odpuštěním, hledáním pravdy, nadějí, návratem ke svým vlastním kořenům i láskou. Podělili se se mnou o své dary, aby i můj sad mohl vzkvétat, protože je v něm tolik vzácných květů, jako jsou moje děti. Má dcera s rodinou, mojí synové, má maminka a taky moji sourozenci, kteří mi stále připomínají, že jsme byly dětmi a jsme jimi dodnes. Jsme jen o pár let starší, máme každý své vlastní děti a pár vrásek navíc, které nám na kráse neubírají, protože už víme, že ta pravá krása se rodí uvnitř nás.
Ušli jsme kus cesty a každý z nás občas uronil slzy. Někdo více, někdo méně. Plakali jsme, když nás opouštěli ti, co byli našemu srdci nejbližší. Měli jsme pocit, že náš strom se naklání k jedné straně a že dost možná na něm už nové lístečky nevyraší. Měli jsme strach, ale kořeny našeho stromu byly tak silné, že strom udržely při životě. A co víc. Koruna stromu se opět zazelenala a přivedla mezi nás malého Deniska a malou Lucinku. Mého vnoučka a moji neteř. Tyto nové lístky jsou důkazem toho, že život je všude tam, kde je láska a domov, který každý z nás občas opustíme, ale nikdy bychom neměli zapomenout cestu zpět.
Každý lidský život je jako jedno roční období. Utíká velmi rychle, ale během té doby nám nabízí vše, co nabídnout může. Kdo se ztrácí v přítomnosti daného období, ten se bude zcela jistě hledat v tom dalším. Není náhoda, že nám občas připadá, že už jsme tu někdy byli. A pokaždé znovu a znovu se nám tu připomíná každé to období, v němž jsme nenašli cestu sami k sobě. Stále máme ještě čas přijít nato, že jsme těmi, které stvořila láska. Možná pochopíme i to, že když Bůh stvořil tuto Zemi, nemyslel na nic jiného než na to, jak se tu všichni budeme mít rádi. Protože jedině tady se můžeme jeden druhého dotýkat, navzájem se objímat a cítit to živé teplo lásky, které se nedá ničím jiným nahradit.

 Je čas poděkovat za všechno co pro nás naše Země dělá. Poděkovat těm, kteří nás na tento svět přivedli i těm, kteří nás milovali a stále ještě milují, protože to oni vstoupili do našeho života v ten správný čas.

Člověk bez domova, bez své vlastní rodiny žije, jako by ani nežil. Neví kdo vlastně je, ani kam patří, ví jen to, že je tu a že všichni okolo něho jsou jako andělé, o nichž ví, že existují, ale nikdy se jich tu nebude moci dotknout. Proto je tak důležité, uvědomit si, že rodina je jedno z ročních období , kvůli němuž se sem mnozí z nás neustále vracíme.
Každý děláme chyby a ten kdo tvrdí, že nikdy žádnou chybu neudělal, lže sám sobě. Patřím mezi ty chybující, a kdybych byla tučňákem, žila bych tak jako oni. Celý život jen s jedním partnerem. Jenže já jsem člověk. Člověk, který s příchodem na tento svět, zapomněl proč tu vlastně je. Jaké že je to období, které jeho duši trápí? Čekala jsem dlouhá léta, než se mi dostalo odpovědi. A mezi tím opakovala chyby, které moji duši trýznily.

Proto píši o lásce, o odpuštění, o naději i víře, o andělech i o Bohu. To on mě jednoho dne  oslovil a řekl;“ nepiš o tom, co se ti nepovedlo, napiš o tom, co se může povést každému z vás.

Zda-li se mi tu něco povedlo, mohou posoudit jen ti nejbližší. Moje rodina, maminka, moji bratři i mé děti. Protože to oni jsou tím sadem, v němž mohou rozkvést ty nejkrásnější jabloně, pokud se budeme všichni držet s láskou za ruce.

 

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Erotika

Erotické prádlo aneb přece nebudeš TAKOVÁ

Lucie Jeřábková, věk: 48 let

Přečíst

Každá z nás někdy touží po erotickém prádle, chceme překvapit svého partnera a zvednout si vlastní sebevědomí. Někdy se nám to povede,...

Téma: Zaměstnání

Vždy perfektně upravená

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

Šaty dělaj člověka. Upravená, neupravená, oblečená, neoblečená. O tom, co se Vám může přihodit v práci a jak se některé věci můžou...

Téma: Kamarádky

Zlatá česká klasika

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

O tom jak může vypadat klasická česká dovolená s přáteli na kolech. Šumava projetá křížem krážem, ušlapané nožičky a otlačený...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing