Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: jarní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Blíženci a jednorožci
Lucie Rien, věk: 29 let
Někteří z nás žijí ve městech, a přitom mají v srdci hory a oceán. Další zase žijí na rozhraní dvou světů, z nichž jeden je ten, do kterého nepatří, ale každý den se do něj budí a na ten druhý už dávno nevěří. Dualita je každodenní "realitou" Blíženců. Máš i ty toho svého ?
Blíženci
Kde se vzala tu se vzala. Žena. Bytost. Stvoření, které se nedá popsat jinak, než čistá energie. Nemůžeš ji popsat, ani uchopit. Zotročit. Vlastnit. Protože je Blíženka.
Objímá mě vítr. Vířím v ohni, poddávám se vodě a klaním se matce Zemi. Pachamama, to je moje modla. Proč ? Protože vím, že jsem vzešla z ní, a na ničem jiném vlastně nesejde. Nevím, co to jsou bariéry. Neznám nic jiného než čisté bytí a věřím, že můžu být kým chci. Jsem tedy jednorožcem. Bytostí, která prý neexistuje, a ti co v něj věří, jej bezmezně milují, ti co v něj nevěří, vlastně nezajímá. Dá se tedy říct, že existuji jen díky víře. Protože co je silnějšího než víra ve vlastní existenci?
Když se ocitám ve světě lidí, divím se sama sobě. Svému popisu. Divím se tomu, jak mě lidé vnímají a popisují. Jako koně s rohem a duhovou hřívou. Proč vlastně ne. Občas se kouknu do zrcadla a ten roh vidím taky. Občas ne. Někdy se podívám mnohem hlouběji, až za vrstvy zrcadla - a pak se divím se vlastní představě o sobě. Proč ? Protože veškeré zažité konvence a představy se vyhýbají čemukoliv, čím bych se ohnala v momentě, kdy bych psala vlastní memorandum.
Jsem tvůrce nápadu. Ideí. Plánů. Vlastně tak trochu pořád věřím, že spasím svět. Kdo vlastně jiný, než já ? Věřím, že spasím svět, který vlastně vnímám jako peklo. Proč ? Protože jak jinak by jste popsali peklo, než jako místo, kde všechno, co nám zbylo, jsou nenaplněné sny?
Jsem snílek. Daydreamer. Žena, která touží po všem. Toužím zároveň po pevném místě ve vesmíru jako po cestování. Toužím po rodině, která je bez dětí. Toužím po kariéře, která je mimo systém. Toužím po systému, který se probudí. Toužím po tanci, který bude vidět jen ten, který ho pochopí.
Toužím po věcech, a dělám přesný opak. Ráno co ráno se probouzím s představou života, který si zasloužím, a který chci žít. A pak ten čas trávím přesně naopak. Proč? Protože se možná trochu bojím, že když svoje sny nazvu realitou a zhmotním je, tak nebudou takové, jaké jsem si vysnila. Proč nemůžu být jako ostatní jednorožci? Protože každý jednorožec je vlastně tak trochu jiný.
Mění se mi nálady a názory z minuty na minutu. Chvíli toužím po pohodlí, které poskytuje systematický život a zabřednutí v davu - a pak se modlím k Pachamamě, aby mě vzala zpět k sobě,a dovolila mi využívat jejich darů. Mám své radosti, mám své bolesti..a v poslední době tyto dvě existence mírně splývají.
Jsem spirituální, a přitom nejsem. Nesleduji slepě víru, nebo přesvědčení, cvičím jógu, medituji, a pak se opiju z levného vína, a kouřím cigarety.
Jsem optimistická a nejsem. Podporuji bytosti kolem sebe v jejich růstu a sama sebe nejsem schopná dokopat k vlastnímu projevu.
Jsem cílevědomá a nejsem. Nevidím svůj život do budoucna šedě - věřím že budu spolupracovat s velikány dnešního světa a plnit své cíle - ale zároveň se snažím najít všemožné možnosti, proč to vlastně nejde.
Toužím po lásce a přitom odmítám - nezajímá mě vykonstruovaný vztah s člověkem, který mi nebyl předurčen. V hloubi duše vím, že on už tam už je - ale přitom zároveň chápu, že to tak být úplně nemusí. Že celé mé představy o budoucím bytí jsou jen výdobytkem mého mozku. A ten zklamává. Ale zároveň překvapuje.
Jsem loajální a přitom nejsem - uvědomuji si dar bytí svých lidských přátel, ale zároveň vím, že v našich vztazích jsou věci, které jsou zakořeněné hlouběji, než láska, kterou k nim chovám. A abych byla loajální k nim, musím přestat být loajální k sobě. Prý se tomu říká kompromis. Možná skončím jako poslední jednorožec - protože pokud přátelství znamená kompromis sám před sebou, nemůžu mít přátele.
Jsem snílek a přitom nejsem - vím, že jsem strážcem svého vlastního vesmíru. Vím, že jsem tvůrcem svého vlastního světa. A vím, že ve správnou dobu na správném místě, se tohle všechno odehraje. Proč? Protože přece nemůžeme žít jen z utrpení. To světlo se čas od času ukáže anyway.
Jsem vůdce a přitom nechci být - moje síla je bezbřehá, a asi nikdo krom dalšího jednorožčího Blížence nepochopí onen pocit vyjímečnosti, potřeby vést a vzdělávat ostatní tvory kolem sebe. Nicméně, v realitě jako takové, je to celé jen taková naše berlička potřebná k přežití.
Žiju v rozporu a pravidla nejsou moji nejbližší přátelé. Zároveň se nedokážu vidět v totálním chaosu. To, co celý život hledám a budu hledat, jsou odpovědi.
Odpovědi na to, zda opravdu vesmír funguje na základě naši mysli.
A zda se ho dokážu správně ptát.
A správně si přát.
Umíš to ty ?
Umí to ona ?
Umí to někdo ?
Jsou kuchařky na štastný život funkční?
Těch otázek je vlastně mnohem víc.
Jestli opravdu ti sluníčkoví lidé mají pravdu, a opravdu je všechno jen o lásce a pochopení?
Je opravdu třeba dosáhnout nějakých cílů, abychom se cítili šťastní?
Dá mi pobyt v Indii odpovědi, nebo budu dále hledat své místo na světě ?
Opravdu má každý z nás tu svoji druhou polovinu ?
Je sex vážně to, co hýbe dnešním světem?
A lidé, kteří se zaměřují na peníze, opravdu věří, že jim ona čísla přinesou štěstí?
A co je vlastně štěstí?
O co tady sakra jde?
