Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Vendula Pihová
Vendula Pihová, věk: 36 let
Každý den je jedinečný a přináší nám různá dobrodružství. Když si k tomu umíme udělat srandu sami ze sebe, jsou rázem naše nezdary přijímány s láskou a pochopením :)
Běžky na ledě a improvizace
Tahle zima přinesla neobvykle hodně sněhu (dříve to bylo standartní množství). A to je skvělá příležitost k setření prachu na lyžích. Vlastním finské běžky Karhu - datum výroby 80. léta. Po téměř 7 letech otírám lyže, hledám boty a hůlky (všechno samozřejmě uskladněné na různých místech). Ještě nějaké rukavice, čepici a další zahřívací věci a hurá, jdu do akce. Stojím před barákem a vzpomínám na dětství, kdy nás táta (se ségrou) proháněl na běžkách po polích. Strojově upravená stopa? Ani omylem. Vlastně ano, pokud za stroj budu považovat mého tátu. Jel vždycky první a my za ním jako poslušná kuřátka. Každý takový výlet trval cca. 1,5 hodiny. A jak to zvládnu teď? Dost myšlení a více činů. Přecházím silnici, naproti je řada rodinných domů, a kolem posledního šplhám v botách do kopce. Běžky si přeci nazuji v bezpečí od čumilů, co kdyby sem se vysekala hned na začátku! Obutí v pohodě. No tak přeci si ještě něco pamatuju. Odpich hůlkami a jedu. Do Prčic, vždyť tohle není sníh - to je led! No, už teď vím, že tohle bude dost hustá jízda. Vrstva sněhu cca. 5 - 10 cm (což se po oblevě dalo čekat). Místy čučí tráva a já se modlím, abych nepotkala kámen. Ó můj Bože, až pojedu z kopce, čeká mne pěknej adrenalin. Proháním se po pláních, trénuji sjezdy. Zastavovat a zatáčet jsem nikdy neuměla, takže před sešupem dolu pečlivě rozvažuji úhel jízdy. Pane jo, už sem 2 hodiny venku. Mám radost, tohle rande bylo nad očekávání skvělé. Dokonce i zpočátku nenáviděný led mne vytrénoval v udržení rovnováhy.
Otáčím směr a hurá domů. V hlavě mám myšlenky na teplý čaj. Trasu nazpět zvládám bravurně, teď jen sjet poslední svah a hurá domů. Ups! Já úplně zapomněla jaký je to kopec. Dlouhý, předlouhý a jako bonus je ukončen sousedovo plotem. Je rozhodnuto. Pojedu co nejvíce šikmo a oplocení minu. Jenomže led má jiné plány. Rozhazuje běžky a směr se mění. Panebože, vždyť já jedu přímo na ten plot! Co mám dělat? V hlavě mi rejdí obrazy: vidím, jak moje lyže zajedou přímo do děr mezi šprušlemi, druhá představa je krutější: srážka s dřevem a polámané lyže. Už zbývá jen 10 metrů. Tak dělej něco, hučí mi v hlavě. A já poslechnu a povolávám do zbraně nejspolehlivější brzdu - můj vlastní zadek. Jau. Na tom ledu je pekelně cítit každý hrbol. Ještě že nejsem chlap, jinak bych měla naklepané kulky. Tenhle den jsem zažila pocit svody. Žádné omezení vyjetou stopou. Žádná promyšlená trasa. Zkrátka jasné je jen místo startu. A vy jedete a sledujete krajinu. Pozorujete zvířata, občas si popovídáte s neznámým běžkařem či pěším. A směr Vaší cesty se určuje sám. Tak jako naše životy. Zkuste někdy udělat první krok v čemkoliv, bez ohledu na to, co bude potom. Následující kroky se Vám ukáží v pravý čas. Občas jsme jako stroje, které přeci musí mít všechno pečlivě naplánované. Ale tím se ochuzujeme o to nejcennější: o improvizaci.
