Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Moje orientace
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Řízení auta - moje vášeň.Jen občas nastane zádrhel s tím, že mi rozkopaná cesta nebo navigace změní směr. Ale už vím, že všechny cesty stejně vedou do Říma ...
Vážení, pokud si myslíte, že tímto titulkem se přiznám k nějaké odchylce své sexuální orientace od běžné populace, tak se mýlíte. V ní mám zcela jasno. Již od dětství to byly šatičky, panenky, později šitíčko, různá malovátka a šminky. Ano, zde to mám jasné.
Moje orientace se týká problému orientace v terénu. A nejen v terénu v exteriéru, nýbrž i v nákupních centrech, parkovištích, prostě prostorách větších jak 500 m2. Už jako malé dítko jsem s tímto měla trochu problém. Ten se však bohužel přibývajícím věkem ani tím, jak jsem postupem času získávala znalosti a vědomosti z různých oborů, nijak nezměnil. Zjistila jsem, že inteligence a vzdělání člověka na tento „druh" vnímání nikterak nepůsobí. Ani vysoká škola, ani můj, dejme tomu, střední věk a přirozená inteligence mou orientaci v terénu nijak ani v nejmenším neovlivnily. Stále hledám na parkovišti před supermarkety své auto. Mnohdy však v úplně jiných uličkách, než jsem ho zaparkovala. Vždycky se snažím si silou vůle zapamatovat, že mé auto jsem zanechala ve čtvrté uličce zleva, pokud možno, je-li místo značené číslem, snažím se do paměti vrýt i ono numero. Jenže marně. Nechápu to. Je to marné. Stále bloudím v rozlehlých obchodních centrech a hledám ten obchod, kde jsem včera viděla za výlohou tu úžasnou červenou kabelku ... Myslela jsem, že se z toho vyspím a následující den usoudím, že ji tak nutně nepotřebuji. Jenže opak je někdy pravdou. Tak moc jsem po ní toužím, že neváhám následující den vydat se tam znovu a odhodlaně najít onen obchod. Asi vždy zvolím jiný vchod nebo jako na potvoru dnes dopoledne vyměnili výlohu, ten obchod s kabelkou ne a ne najít...
No dobrá, tak tedy nová kabelka nebude. To přežiju. Moje NEorientace má v tomto ohledu jednu výhodu. Neutratím. Jenže další den jsem měla určený cíl. Najít dům v odlehlé části neznámého města. Připravila jsem se na svůj úkol poctivě. Mapa vše jistila. Večer jsem prostudovala trasu a bylo mi vše naprosto jasné. S ulehčením jsem vydechla: „To bude hračka, to najdu levou zadní" a zklidněná jsem ulehla do postele. Mé sny provázelo mírné napětí a moje koncentrace po ránu nebyla nejlepší. Poslední lok hořké ranní kávy a se slovy: „No nic, děvče, ničeho se neboj, vše zvládneš", jsem se odhodlaně vydala ke garáži. Všechno šlo jako po drátkách až do chvíle, kdy taková nenápadná oranžová šipka značící objížďku, změnila mé plány. Najednou bylo vše jinak. Údaje na mapě najednou dostaly zcela jiný rozměr. Hmmm, takže jo, pojedu teď doleva a na první křižovatce, která jako křižovatka nevypadá, se dám doprava a potom hned obočím podél řeky. Jo, řeka by tu byla, jenže ji mám, nechápu jak je to možné, vpravo a přitom měla být po mé levé ruce. Do háje, nějak jsem se teď tady zamotala. Ale jsem holka statečná, já si poradím, přemlouvala jsem sebe sama, když jsem zapínala navigaci.
Navigace zapípala na znamení, že je vše připraveno. „Pojedete dvě stě metrů rovně a následně odbočíte prudce doleva", hlásil mi dost protivný ženský hlas. Budu si tam muset naprogramovat nějaký erotický mužský chraplák, aby cesta byla příjemnější, pomyslela jsem si. Tahle baba mě pěkně rozčiluje. Jo a ještě mi pěkně blbě radí. Jak můžu prudce odbočit doleva, když doleva žádná cesta nevede. Leda tak do čerstvě zoraného pole. Ach jo, musím si poradit sama. Otočka do protisměru a pojedu pěkně rovně, však ona na mě nějaká cesta časem vykoukne. Vykoukla, jenže polní. Tak tou se také nedostanu do určeného cíle. Baba jedna protivná, ale já si poradím. Znovu jsem přeprogramovala navigaci. Tak jo, doleva, rovně, na kruháči druhý výjezd a pokračovat dvě stě metrů rovně a přijedete do cíle. A hle, najednou mi ten nakřáplý ženský hlas radí dobře. To si to nemohla rozmyslet dříve, než jsem najela zbytečných několik kilometrů navíc? Ale ještě ji vezmu na milost, toho chlapa s erotickým hlasem zatím řešit nebudu, možná by mě zbytečně na mých cestách rozptyloval. Jsem u cíle, žehnám navigacím. Ale i tak vám slibuji, že se nenechám ukonejšit tím, že mi vždycky někdo poradí. Budu na své orientaci v terénu nadále pracovat. Proč? Protože je dobré se spoléhat sami na sebe, nemyslíte?
