Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Hlavní nádraží
Sylva Pejšková, věk: 43 let
Každý den můžete zažít malý zázrak, pokud věříte na to lepší v každém z nás, tak Vás zázrak může potkat i na místě, kde to nečekáte a od lidí, které už každý odepsal!?
Hlavní nádraží
Ráno kolem 5. hodiny ranní, kdy spěchám jako obvykle do zaměstnání a na vlak se v parku na hlavním nádraží nebo-li v tzv." Sherwoodu" nacházím jen Já a pár bezdomovců na lavičce. Někteří spí a ti co už jsou vzhůru si k snídani dávají jednoho lahváče a rychlé občerstvení z místního samosběrného bufetu zvaném odpadkový koš. Jsem v parku a po ránu je příjemně, ale necítím příjemný svěží vánek ani čerstvý vzduch, ale jen nesnesitelný zápach.
Podivná atmosféra, kdy koukám na lidi, kteří ztratili své životy a pojem o čase. Vidí možná krásu v prostých věcech třeba v tom, že nemusí nikam pospíchat jako Já a další chudáci ( nemají kam ani za kým) a užívají plně svobodu být svým pánem i pánem času.
Nevím, ale zjišťuju, že jsem se zbláznila a na chvilku jim tuhle svobodu začala lidi závidět. Jinak spíš nerozumím tomu jak se to stane, že člověk opustí toho člověka v sobě a přestane mu na všem a na všech i na sobě záležet a nemá o nic zájem. Nejspíš dokážu pochopit toho věčného tuláka čundráka v nás, který se snaží souznít s přírodou a to na tolik, že se kvůli tomu lehne v lese do mraveniště, aby dokázal, že je pravý chlap a drsný muž, co holýma rukama loví ryby i tam, kam žádný rybář nejde ani s udicí, protože moc dobře ví, že tam ryby nejsou. Dalším dobrým důvodem, proč vyrazit do přírody je, že na čundru či na vodě se na hygienu moc nekouká, takže se nemusíme mýt. Každý čundrák či dobrodruh si vaří sám na ohni, i když doma před manželkou hraje, že si neumí uvařit ani vodu na čaj. Chápu to každý z nich hledá v sobě toho pravěkého člověka a lovce, takže pánové hurá na stromy! Ale nemůžu ani nechci uvěřit tomu, že v lidech bez domova už z člověka myslím po stránce duševní nic nezbylo a jde o někoho, kdo už má jen pud sebezáchovy a, že někde v něm není pocit bezmoci a beznaděje či zoufalství, a že se necítí být sám a zbytečný?!
Je to zvláštní spěchám na vlak, ale mám touhu si k nim přisednout a zeptat se jich, proč ? Současně i Já mám lidi samozřejmě pud sebezáchovy a strach, takže si přisedávám pouze v představách a jen tak filozofuju o nich a životě a přemýšlím, ale zapomenu na to, že koukám pořád jejich směrem a i na to jak blbě přitom asi vypadám.
Nejspíš na ně koukám moc dlouho a hlavně nepatřičně, protože najednou si přestanou dva z nich, co se spolu bavili povídat a koukají na mě a po chvilce prohodí :" Tady nejste v zoo slečno a nemáme nad svou klecí napsáno zákaz krmení, takže pokud něco máte a chcete, tak to můžete nám bezzubým lvům a tygrům hodit. Ulevilo se mi a opadl můj strach z toho, co se stane nebo mohlo stát a směju se. Jdu k nim najednou beze strachu, že mi ublíží a nabízím jim nějaké peníze a současně se omlouvám za své chování, tj. nemístné očumování. Oba mě šokují ještě víc, protože si peníze odmítají vzít s tím, že nejsou žádní žebráci. A Já se cítím ještě víc hloupě a za ten dobrý pocit a to, že mi nevzali víru v lidi a to dobré v nás a za to, že lidmi zůstali,a že mě i pobavili začnu hledat v kabelce, protože jim chci a mám potřebu něco dát a tak hledám a nakonec vytahuju svou svačinu není toho moc jen dvě horalky, jablko a orbit žvýkačky a jsem ráda, že to neodmítli a s díky si to ode mě vzali a popřáli mi hezký den. Takže ten, kdo tvrdí, že ho nic nemůže překvapit lidi, kecá nevěřte mu!!! Všichni mají naději být lepší nebo jsou lepší, než si myslíme a pokud tuhle víru či naději neztratíme, tak se může stát cokoliv i menší zázrak třeba tam, kde to nečekáte - na hlavním nádraží.
