Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Rekordy z rance tolerance
Ilona Pluhařová, věk: 43 let
Uf! A to jsem si myslela, že o toleranci něco vím. Chyba lávky! Ani náhodou! Houbeles! A co vy? Znáte pravou tvář tolerance?
Uf! A to jsem si myslela, že o toleranci něco vím. Chyba lávky! Ani náhodou! Houbeles! A co vy? Znáte pravou tvář tolerance?
Dosud jsem znala třeba toleranci andělskou. Když například některá z mých kamarádek štrejchla při parkování o blatník, drcla nárazníkem o obrubník či jinak mikroskopicky „polechtala" čtyřkolého miláčka, jejich chlapi byli málem na Chocholouška a rodinná legenda předávaná z generace na generaci byla na světě.
„Pane domácí," pospíší si vždycky jeden ze sousedů, „Vaše paní se dnes nějak nevešla do garáže. Víte to?"
„To je moje vina," mávne rukou moje drahá polovička, „postavil jsem tu garáž o dvacet centimetrů vedle."
Ještě vyššího stupně dosahuje toleranční hladina jednoho z mých přátel, jenž povýšil na mého poradce všeho druhu.
„Ahoj, prosím tě, mám takový akademický problém," začíná naše obvyklé rozmlouvání, „nevíš jak se skloňuje slovo „tentononc"? Je autorem středověkého vyobrazení Jana Husa z Jenského kodexu Janíček Zmilelý z Písku nebo Zmizelý? Existuje už někde na světě pohádková postava jménem Komolína? Potěšilo mě, že mi pomůžeš rozlepovat listy v těch slepených knížkách z tiskárny. Ptáš se, kolik jich je? Přesně tisíc dvě stě!"
Každý normální člověk by zřejmě už dávno zajistil můj transport do péče zmíněného psychiatra Chocholouška, opatřil mi krabičku prášků na hlavu nebo mi dal k Vánocům kýbl ledové vody s návodem na chlazení centra mých pitomých nápadů.
Přece se však stalo, že olympioniky z mého okolí, honosící se mnou přiděleným titulem „naprosto splachovací pohodáři", vyšachoval z jejich pozic někdo téměř nadpozemsky tolerantní. Slovo nadpozemsky však není úplně přesné, lépe odpovídá pojem „nizozemsky", neboť bytosti, jež převrátily celý můj hodnotový žebříček a já z nich zůstala úplně na větvi, byly Nizozemci neboli Holanďané.
Onehdy jsme na dovolené zaparkovali svůj obytňák vedle jakési nizozemské rodiny a naše děti se okamžitě spřátelily s podobně starým nizozemským hošíkem. Bylo po dešti, a tak jsme mohli naši českou, k smrti vyzahálenou dětskou zvěř vypustit na vzduch. Pravda, bylo nám trochu divné, že malý Holanďánek vydává nadlimitní výskavé zvuky, posléze byly dětské hlasové vibrace provázeny jakýmsi mlaskavým dozvukem, jenž zakončoval předchozí vydatné šustění. Když jsem tedy začala pátrat po názvu záhadné hry, musela bych ji nejspíš pojmenovat jako proměnu tvora homo sapiens v nový živočišný druh s vědeckým označením „listohroch hustobahenní". Stručně řečeno, v rámci mezinárodního sbližování zlily naše ratolesti reprezentanta nizozemského národa neuklizenou sprchou vyvedenou z nádrže obytňáku, poté ho koulely suchým listím z nedalekého kopce, pod nímž nerozvážná matka příroda nainstalovala areál hlubokých louží s mlaskavým blátem, kolem dokola lemovaným čerstvým koňským trusem.
Při pohledu na malého Holanďánka se mi udělalo slabo v kolenou. Pokud by se něco takového stalo třeba v Itálii, místní mafie by proti nám v rámci vendety zosnovala trestnou výpravu a naše auto by se zřejmě stalo obětí bombardování přilnavým blátohnojem. Francouzi, dědicové bouřlivých revolucí, by nás nejspíš hnali hrozícími pažemi, jinde bychom za nápaditost svých potomků sklidili minimálně mravokárné výtky či přímo napomenutí od starosty správní obce.
Maminka Holanďanka však jen zvedla hlavu, zavolala svého vstřícného manžela a tatík hned akčně přikvačil se dvěma škopíky vody. V jednom vypral jako hbitá automatická pračka svou živinami nasáklou ratolest, ve druhém s úsměvem odfiltroval úrodné „parfémované" bahno od náznaků pravděpodobného oblečení. Na české straně jsme zvolili postup přímého odplavení nánosů proudem zbylé vody z naší sprchy, a to bez ohledu na panickou hrůzu naší mládeže z proudící čisté vody.
„A máte po kamarádství," poznamenala jsem tehdy nad mokrými hlavami svých nezdárných synátorů, „chlapečka už mezi vás určitě nepustí."
Netrvalo však dlouho a za dveřmi se ozvalo nesmělé volání. Venku stála malá bizardní postavička v zahrnutých rybářských holínkách, v pláštěnce, gumových rukavicích, lyžařských brýlích, s extrakapucí přes kapuci pláštěnky a lékařskou rouškou přes ústa, s obrovským deštníkem v ruce a hláskem našeho známého Holanďánka ukazovala znovu ke kalužím pod kopcem. Opatřen protikrizovým vybavením i dobrými radami svého stvořitele byl v rekordním čase plně připraven na další českobahenní útok.
A pokud má slovo tolerance nějakou trojrozměrnou podobu, určitě vypadá jako zapláštěnkované strašidýlko s holandským přízvukem.
