Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Nečekaná návštěva
Marta Furchová, věk: 63 let
Když má do domu přijít návštěva, tak přinejmenším žena-hostitelka čistí, leští a uklízí jako o závod. Občas zapojí i rodinné příslušníky. Zvlášť jedná-li se o návštěvu ohlášenou. Jako je třeba tchýně ...
Nečekaná návštěva
Když má do domu přijít návštěva, tak přinejmenším žena-hostitelka čistí, leští a uklízí jako o závod. Občas zapojí i rodinné příslušníky. Zvlášť jedná -li se o návštěvu ohlášenou. Jako je třeba tchýně nebo neoblíbená sestřenice z třetího kolena. Ale když zveme na návštěvu třeba kamarádku z dětství, to je jiná. Ta nám klidně odpustí neumyté talíře, které jsme nestihli včas nastrkat do myčky. Dosud máme v paměti, jak i ona nerada utírala nádobí. Tak proč se vzrušovat nad něčím tak přízemním, jako špinavý kastrol na kuchyňské lince, že?
Dnes, v době mobilních telefonů se nečekaná návštěva objevuje velmi zřídka. Ale tehdy...
Jako můj strýc Jano ze Slovenska. Uprostřed letního odpoledne si to namířil z lázeňských procedur v Mariánských Lázních přímo k nám, do malého města uprostřed Čech. Zčistajasna stál před domem. Nenavštěvujeme se příliš, takže neznal pořádně ani moje příjmení. Hledal jméno, které zapomněl na tlačítkách zvonků u našeho domu.
Dům kupodivu trefil správně. Dál si ale nevěděl rady. Vyvolal velké pozdvižení už svým oblečením. A jak by taky ne! Stál před naším domem v národním kroji! Děti, které se shlukly kolem si ťukaly na čelo a smály se mu. Říkaly, že Masopust byl už v únoru. A teď je červenec!
Když jsem slyšela ten rozruch u zvonků, vyhlédla jsem z otevřeného okna ven. A co nevidím? Dole stojí nějaký strejda. V bílé,čeveně vyšívané košili a tmavých kalhotech. V jedné ruce hůl, v druhé malý kufřík. Ptal se po mém otci. Zda jsem jeho dcera. Přikývla jsem a šla jsem ho dolů vyzvednout, abych ukončila jeho trápení. Viděla jsem ho asi jen jednou, před několika lety. Takže jsem ho hned nepoznala. Vše se vysvětlilo. Strýc vystoupil z rychlíku v našem městě a očekával, že ho manžel doveze za tátou do vedlejší vsi. Tam by mu rychlík nezastavil. No a mně to táta zapomněl oznámit, že se takto domluvili. Večer jsme strýce odvezli k mým rodičům. Táta ho už očekával.
Tak začalo zas pozdvižení ve vedlejší obci. Nikoho v národním kroji, vyjma slavnosti dožínek tam neviděli už dobrých 50 let! Aby se jen tak mimochodem promenoval po vsi. Otec měl z návštěvy svého bratrance docela radost. Ta se ale nedala srovnat s nadšením, které nad veselým strýcem projevoval náš pětiletý syn Martin. Strýc se mu tak zalíbil, že chtěl být u dědy s ním. A tak jsme mu vyhověli. Nešel do školky a trávil čas s dědou a strýcem. Zažili tam všelijaká zajímavá dobrodružství, o kterých potom doma dlouze vyprávěl. Za ten týden pobytu u dědy náš Martin skoro uměl slovensky! Moc se mu ta řeč líbila. Nebylo tam „Ř, které mu dělalo tehdy dost velký problém.
Uplynul týden a strýc odjel zpátky domů. Ještě dlouho na něj náš malý syn nemohl zapomenout. A tak jsme mu slíbili, že strýce Jana na Slovensku navštívíme. Už jsme to nestihli. Strýc toho roku před vánocemi zemřel...
Ještě jednu velmi neočekávanou návštěvu bych ráda zmínila. Když bylo našemu mladšímu synovi kolem 12 let, dostal se s nějakými zdravotními problémy do nemocnice. Byla ve městě, vzdáleném od nás asi 10 km. Dopoledne jsem syna předala na dětském oddělení sestře a odjela domů. Přišel večer. Bylo asi půl jedenácté. Skoro jsme se chystali k spánku, když ticho v domě prorazil ostrý zvuk zvonku. „Kdo tam je?" , ptám se dost nevrle nočního návštěvníka, protože jsem tušila že zvonění v tuto dobu nevěstí nic dobrého. Ze sluchátka domovního zvonku se ozve „To jsem já, Martin, já jsem přišel domů." Nevěřila jsem svému sluchu. Šla jsem pro něho dolů. Čekala jsem, že bude v běžném oblečení. A on měl na sobě pyžamo! Uprostřed října! A celých těch 10 km šel v pantoflích! Nezmohla jsem se na jediné slovo. Byla jsem v takovém šoku, že mne teprve po půlhodině napadlo jít do nemocnice zavolat. Vždyť ho budou shánět! Doma jsme tehdy telefon ještě neměli. Musela jít volat až na nádraží. Myslela jsem do té doby, že mě nemůže už nic překvapit víc, než dávná nečekaná návštěva strýce Jana ze Slovenska. A přece! Větší šok jsem nikdy předtím z nečekané návštěvy neměla. Ani potom. A doufám, že to tak zůstane až do konce mých dní...
