Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2014, Kolo: finále, Téma: TV seriál

Denisa

Romana Drtinová, věk: 47 let

Denisa, je příběh tříletého děvčátka, které v roce 1970 přijíždí se svojí právě rozvedenou maminkou na vesnici, kde žila jako malá.  Matka hledá útočiště u lidí, jež dříve znala, a však žádné nenachází. Ujímá se jich rodina, pro ně naprosto cizí. Denisa tak poznává svět lidí na vesnici a novou milující rodinu. Dnes, je Denisa babičkou a vypráví příběhy vnoučatům, které zažívala jako dítě.

 

Námět na televizní seriál:

Mladá maminka přijíždí do vesnice svého dětství a s ní přijíždí její tříletá Deniska. S blond vlásky, hubená a bílá jako křída. Matka, se jmenuje Jaroslava. Je mírně při těle, ale velice krásná žena. Momentálně zklamána manželstvím, které se nepovedlo. Nesoucí si velkou křivdu do dalších let. Později, jí začne řešit alkoholem. Hledá útočiště u vzdálené rodiny a známých. Ti jí odmítají, jen jak vidí malé modrooké děvče. Smutná kráčející s odřeným kufříkem a dítětem, potkává známého, kterého si dávno nepamatuje. Ten, se jí připomíná.  V myšlenkách si vybavuje nepěkného rezavého chlapce. Nyní stojí před ní dospělí muž, s rezavou bradkou a vůbec se jí nezdá ošklivý. Nechce se s ním pouštět do řeči. Přesto dojde k tomu, že mu nastíní svojí situaci. Jirka jak se onen přítel z dětství jmenuje, jí nabízí bydlení u jeho rodičů. Takto poznává Deniska novou rodinu, žijící v nevelkém domečku uprostřed vesničky. Starší žena s mužem je vítají s otevřenou náručí a vůbec jim nevadí, že Deniska si myslí, že jsou její babička a dědeček. Rychle si oblíbí malou svěřenkyni, i když v ní vidí všetečku a nezbednici. Ujímají se matky i dítěte s takovou láskou a vstřícností, jakou dosud nepoznaly. Deniska prozkoumává život na venkově a zažívá různá dobrodružství. Protože nechodí do školky a maminka začala jezdit do práce, zůstává s babičkou a dědečkem doma. Trpělivě se učí a chce všechno znát. Stále se na něco ptá a někdy, i když to myslí dobře, zlobí. Také nachází věrnou kamarádku ze sousedství, která pochází z osmi dětí a je jejich nejmladší. Deniska přijímá i jejich rodinu za svou. Je velmi familiérní. Miluje všechny a všechno. Je bezstarostná a šťastná. Po čase se matka začíná více přátelit s Jiřím a končí to manželstvím. Jiřího rodina to přijímá jako fakt, ale nějak se tím nezabývá. Ovšem Deniska, nemá v tento svazek důvěru. Ne že by tomu rozuměla, ale má to tak pocitově. Čím je starší, začíná pozorovat změny v chování své maminky. Vídá jí plakat a často i s modřinami. Zdá se jí jiná. Často slýchává z máminých úst výčitky, které směřují na její osobu, že se podobá svému otci. Denisa nechápe co se děje. Po pár letech bezstarostného dětství začíná peklo, které končí rozvodem s Jiřím. Vyvrcholí stěhováním se do nedaleké vesnice do nového bytu. Tímto definitivně ve dvanácti letech končí Denisce život, který měla tak ráda. Zůstává v novém bytě, většinou sama a je jí velmi smutno po babičce a dědovi, které milovala. Její matka upadá čím dál častěji do depresí a alkoholového opojení. Teď je vše na Denise, aby se starala sama o sebe a nakonec i o mámu. Pěstuje si zeleninu na malé zahrádce, kterou sama zryje a upraví do záhonu. A v duchu děkuje dědovi, který jí to naučil. V zimě aby se ohřála, krade uhlí u hospody a v noci je tajně nosí v kýblech do čtvrtého patra. Opilá máma stále na ní nasazuje a jí nezbývá než zatnout zuby. Vše vyvrcholí máminou nepovedenou sebevraždou a hospitalizací na oddělení psychiatrie. Nikdo se nezajímá o třináctiletou dívku, která se ocitá sama v bytě bez prostředků bez jídla a bez iluzí. 

Pokračování seriálu záleží na, jíž dospělé paní Denise, která příběh vypráví. Diváci mohou i pozměnit, události děje. 

      

       Díl první: Nový domov

Tak se mi zdá, že nevím, kde jsem se to ocitla. Mám novou babičku a dědečka a nevím, jak se to stalo. Ale moc to neřeším. Jsem malá a sotva stačím na to, abych pochopila co se děje ve světě dospělých. Babička, jak jí říkám je malá drobná žena s černými na mikádo střiženými vlasy a na nich vždy pečlivě uvázaný šátek. A dědeček je pro mě prostě velký chlap. Ještě je tu někdo v tom domě s velkým dvorem a zahradou, kde kdákají slepice, běhají kačeny a všechno to zvířectvo, které jsem ještě neviděla. Je zajímavé, že ten někdo vlastně pro mě nikdy nic neznamenal. Nebo si marně vzpomínám na chvíle, které by mě nějakým způsobem ovlivnily.  Možná, až někdy později. Ale tak daleko ještě nejsme. Samozřejmě je tu se mnou moje maminka. Je to malá žena velice krásná. A tak to vypadá, že tady spolu budeme žít. Tenkrát jsem to vnímala, že tam patřím odjakživa. Domek nebyl velký jedna velká světnice, kuchyň a jeden větší světlík. Tak tomu říkávala babička. Jenže mě až tak světlý nepřipadal. Jestli vůbec toto slovo má nějaké spojení. Ba na opak se mi zdál tmavý, protože tam byla jen dvě malá okénka a ty ještě vedly do verandy, která byla později přistavěna. V místnosti byly tři postele a kösten, to byla taková velká hranatá skříň se šuplíky a nádherně zdobeným kováním. Také malý stolek s televizí. V té době velká vymoženost. Možná ne ve městě, ale v takové malé vesničce určitě ano. Postele byly vždy pečlivě ustlané a na nich péřové peřiny s přehozem. Vedle jedné postele byla velká černá truhla a určitě skrývala něco tajemného. Kuchyň byla zařízena velmi skromně. Dřevěný stůl, židle, jakýsi otoman a velká modrá kachlová kamna. Vzpomínám si jak v nich babička každou neděli pekla tvarohové buchty. Takové ty klasické, posypané cukrem a ještě si vzpomínám, když babička sušívala, jak říkávala kadlátka. Celou kuchyň provoněly. Skříňka s podlouhlým šuplíkem a ten když se vysunul, měl v sobě dvě umyvadla, nebo spíše takové lavory, na umývání nádobí. Celá kuchyň působila skromně ale čistě. Místnost, kde jsem žila s mamkou, byla tak též velmi skromná. Velké manželské postele, velké skříně. Ale co nejvíc zaujalo tenkrát malou slečnu, bylo zrcadlo s taburetem na odkládání hřebínku, mastiček a všelijakých malovátek. Asi kdo si tam co odložil. Musím ještě říct, že maminka si postupně zařizovala místnost podle svého. Když dala do oken moderní záclony a závěsy, přidala nějaký ten kobereček, dokoupila krbová kamínka, která měla skleněné okénko, kde šlo vidět, jak hoří plamen, tak pokojík byl velmi útulný. Když se v něm zatopilo, bylo velice příjemně. Tenkrát se muselo topit v každé místnosti zvlášť. V té době jsem nevnímala chlad a topení jako takové jsem brala jako velké zpestření.  Ještě k tomu když tam bylo to okénko, na které jsem se z postele dívala. A jak tak se plamínky třepotaly, vždy jsem spokojeně usínala. Toto byl můj nový domov.

„Tak holka vstávej, takhle zaspíš den,“ volávali na mě babička i dědeček, kteří už dávno seděli u kuchyňského stolu, kde měli svou ranní meltu. Káva se totiž pila, jen když někdo přišel na návštěvu. Moc si návštěv nepamatuji nebo možná přestali chodit, když jsme se nastěhovaly my dvě s mamkou. Ale přesto návštěva, kterou si pamatuji, tak ta k nám jezdila. Nebo vlastně k babičce. Měl to být její bratránek a jmenoval se Karel. Co mě na něm tak zaujalo, že neuměl mluvit. Tak jednoho dne když zase přijel, což nebývalo tak často, jsem se zeptala, co že to ten strejda Karel říká a proč mluví, že mu nerozumím. Tenkrát si mě babička vzala stranou a říká, že když byl malý, že mu nenarostlo patro. Vůbec jsem tomu nerozuměla a hlavně to nechápala a má představa byla, že tam má tedy díru. No nezbývalo než vyčkat na správný okamžik a zeptat se toho strejdy na rovinu jestli by mi nemohl ukázat tu díru co má v patře, že bych se ráda podívala, jak mu to vypadá v hlavě. No a představte si, otevřel tak pusu dokořán, až jsem se lekla a vlastně nic neviděla. Dala jsem si za úkol, že mi to ukáže příště, až přijede. Bohužel jsem nic neviděla a zeptat jsem se nemohla, protože babička mi tak vynadala a mamce řekla, že jsem drzá. 

S babičkou jsem chodívala na hřbitov, zalévat kytky na hrob. Babička mi vyprávěla, že měla syna, který prý šel do světa a tam ho zajel vlak. Pravidelně se u hrobu modlívala a šeptala slova, o kterých jsem nevěděla, co znamenají. Začala jsem chodit do kostela. Ale to bylo malinko později. To už jsem měla kamarádku Dášu, tmavovlasou snědou dívku s velkýma šedýma očima. Také chodila do kostela. Ale tak nějak se mi zdálo, že to nemyslí vážně. To z toho důvodu, že když jsme začaly ministrovat v tom krásném oblečku v době, kdy pán farář začal svůj přednes, položil knihu před celým tím obecenstvem na mou hlavu a předčítal, tak milá Dáša se natolik řehtala, že jsem musela taky, až se mi hlavinka třepala a pán farář nemohl číst, protože mu utíkala písmenka. K tomu všemu ještě babička z kostelní lavice na mě hudrovala a ukazovala posunkovou řečí, že dostanu přes čuňu, což mě přišlo v té chvíli natolik směšné, že jsem smích nedokázala zastavit. Opět si babička na mě stěžovala mamce. Jednou, když jsme s Dášou šly do kostela, se jen tak pomodlit jsme si pěkně klekly před oltář a potichoučku se modlily. V té době tam bylo jen pár lidí a každý se modlil pro něco nebo za někoho. A jak jsme tak klečely, kamarádce velmi hlasitě utekl prd. S klidem se na mě podívala a řekla docela nahlas: „No ty jsi prase.“ Já se zvedla, utekla a ona se modlila dál. Byla to má kamarádka.

Ráno mě vytáhlo z postele sluníčko. Žádné hlasy, které jsem obvykle slýchávala z kuchyně. Kde je babička s dědou? Maminka ta už byla v práci. Jezdívala do nedalekého města pracovat a vracela se pozdě večer. Oblékla jsem si tepláky a vyrazila na průzkum. Ještě než jsem vyšla na dvůr, tak do kuchyně vběhl velký černý vlčák, který si sám uměl otevřít dveře a samou radostí mě olízal od hlavy až k patě. Jmenoval se Astor. Prostory za domem byly velké. Oplocený dvůr a za ním prostor, kde byly hospodářské budovy, stodoly, chlévy stáj a kůlna na dřevo. Za tím vším se rozléhala pole a květinová zahrada, kde babička pěstovala nádherné květiny.  Na dalším dvoře běhaly slepice, kačenky a stál tam vysoký holubník. Kde dědeček pěstoval holuby. V životě jsem nic takového neviděla. „Pojď za námi, Denisko,“ volal na mě děda. Ještě jsem se nepředstavila. Jmenuji se Deniska. To prý chtěla babička, z tátovy strany. Maminka mi říkala, že jsem se měla jmenovat jinak, ale babička prý byla silná osobnost.  „Tak co tam děláš?  Nech toho psa na pokoji a pojď za námi pomáhat.“ Otevřela jsem dřevěnou branku a šla za dědečkem, který stál u stáje. „Tak se pojď podívat, tady jsem mněl koně, se kterými jsem jezdil a pracoval a teď nemám nic. Když mi je vzali komunisti.“  Ještě zabrblal nějaké to slovo, které jsem asi neměla slyšet, a podle toho jsem usoudila, že ti komunisti museli být pěkný svině, když tedy dědovi ukradli ty koně. Děda mi ukázal chlévy v nich prasátka. Také nemohl vynechat jeho chloubu, holubník, který si sám postavil. Pamatuji, jak jednou za čas, vylezl na holubník po žebříku a čistil ho. Lopatkou vyhazoval trus a smetákem vymetal. Pak na mě vždycky volal, abych donesla z prádelny kbelík s vodou a rejžák pak do kbelíku nalil ocet a říkal, že je to desinfekce. Další v pořadí byli králíci v králikárnách a jejich úplně malá miminka. V dalších letech se naše havěť rozrostla asi o dalších šest koček, které jsem domů natahala od sousedů, kteří se jich rádi zbavili. Ale to všechno byl pro mě ráj. - Konec 1. Dílu.

 

 

                                                                                       

 

                                                                                          

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Móda, nákupy, záliby

Náš zákazník, náš pán u chudého neplatí

Dana Beňaková, věk: 60 let

Přečíst

Kde jsou ty časy, kdy si obchodníci vážili každého zákazníka, byť by do jejich obchůdku přišel jen za "deseťák" pro kvasnice do knedlíku....

Téma: Móda, nákupy, záliby

Přijdu hned aneb krást se nemá

Eva Haltufová, věk: 59 let

Přečíst

Každý na vzkaz "Přijdu hned" reagujeme jinak, záleží na mnoha faktorech. Málokdy nás ale nadchne. Ovšemže jsou horší chvíle, například...

Téma: Zaměstnání

Cestovatelská story aneb Já nechci spát v Předměřicích

Marta Furchová, věk: 63 let

Přečíst

Údělem lidí z malého města e dojíždět za prací do města většího. V mém případě krajského, vzdáleného od nás...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing