Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Ukradený čas
Kateřina Horová, věk: 26 let
Záleží na všem a na ničem. Naše pohledy a čas krade náš známý - úklid. Jak se postavit čelem své roli a přitom odolat náporu? To vše prozrazuje krátký fejeton uvedený pod bedlivým dozorem niterných a někdy titěrných otázek hledajících jakékoli odpovědi i ty nemožné a méně vtipné.
Ukradený čas
Bylo, nebylo... ne tak to opravdu nebylo, žádná pohádka se nekoná! Nýbrž rodinné štěstí převlečené za horor života a zoufale upíjející ze studny času. Asi neříkám žádnou novinu, rodina je, byla a vždy se bude řídit společenskými pravidly, penězi, cíli, hledáním, ale hlavně snahou pomoct svému potomkovi i přes jeho nevoli. Není to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Naše chuť pomáhat se střetává se zlostí a nechutí na opačné straně a každá strana je z toho mírně znechucena.
Názorně předvedu: Matka: „Martine, dojdi prosim tě s košem."
Martin: „No jo za chvíli," ozve se nezřetelný zvuk za zavřenými dveřmi.
Po deseti minutách se ale nic neděje a matka začne vyšilovat, protože nechce na to více myslet a chce vše mít včas hotové, aby večer mohla posedět s kamarádkami, tak znovu zkusí mírovou strategii a zvolá: „Martine, potřebuji, aby si s tím košem zašel hned, je plný a musím vyhodit další věci.
Na to se rozletí dveře pokoje a nelibý zvuk doléhá, až k sousedům: „Přece jsem ti říkal, že za chvíli, tak mě nech na pokoji!"
A po těchto slovech se rozjede hádka na plný obrátky: Matka: „Co na mě hulákáš spratku, ty nevděčníku! Já ti tu vařím, peru, žehlím a ty nejsi schopný ani vynést koš?" Matku málem stihne infarkt a Martin znovu zaleze do pokoje se slovy, že s tímto tónem se s ní nehodlá bavit, možná až se uklidní. Matka se proto rozhodne stávkovat a přestane vařit, žehlit, prát a další domácí práce. Místo toho si udělá pohodlí a zapne telku. Ne dělám si prdel! Tak to s jistou určitostí a u velkého procenta lidí nebývá. Už jste někdy viděli, někoho takhle zareagovat?
Dcera si v tomto případě poradí lépe: Matka: „Katko, můžeš jít umýt nádobí?"
Katka: „Teď nemůžu, dělám si domácí úkoly."
Tato plánovitá odpověď zabírá nejvíce, protože, který rodič nenechá své dítě pilně studovat? Horší je, když se vás po pár hodinách rodič zeptá, co jste se naučili. Samozřejmě ti více výřeční si to obhájí, ta druhá skvadra začne příliš dlouho přemýšlet a každému dojde, co jste doopravdy dělali.
A proč nikdo nechce dobrovolně dělat domácí práce (opomíjím ty, co se v tom vyžívají a když přijdete k nim domů, nemůžete si ani opřít ruce o stůl, nebo po každém tření o náhodný předmět dojde na hadr a vy se místo příjemného posezení s přáteli bojíte na cokoli sáhnout)? Většina se nepouští do domácích prací s chutí, je to pro ně jako ztráta času a vydání energie navíc, kterou jsme chtěli věnovat něčemu jinému, ale není to právě tento negativní postoj, co nám krátí čas? V hlavě se nám honí všelijaké možné aktivity, které chceme dělat a místo toho musíme uklízet, jak se pak soustředit? A není to tak všude ve světě? Není náhodou na principu dobročinnosti založen celý svět, a kde leží hranice pomáhání a nechuti?
Takový pes to má mnohem jednodušší. Nemusí se namáhat s koštětem, nebo dělat domácí myčku ani vytírat schody nemusí. Co si teda počít? Rodina je jako mraveniště, snaží se zaměstnat své členy a chce po nich výsluhy. Je to ovšem otázka kulturního vývoje společnosti, proto nemá cenu se ani do takových debat pouštět. Nejlepší je neřešit a nechat protékat vodu mezi prsty. Taktika zoufalých matek není totiž účinná. Otcové zase trpí různými komplexy a celá rodina pohromadě je jen výjimečný artefakt. Hlavně nikoho neoznačovat za rodinu, to pak máte hádky na jednom místě, raději jen svobodné soužití s lidmi, které vídáme často a máme proto na ně vyhraněné názory a víme, co je pro něj nejlepší, že ano?
