Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Muži
Malý příběh o lásce
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Láska by měla být hlavně radost. Jakmile ji cítíme víc jako trápení, je lepší to v sobě uzavřít. Navrátit do života nás může nová láska
Mám pro vás takový malý příběh ze života. Na počátku to byla velká láska. Možná by mohl mít název Faust a Markétka. A jak už to tak někdy bývá, i ta velká láska může mít své hranice, přestože si myslíme, že je nekonečná.
Ten den bylo deštivo. Smutně a pochmurno bylo nejen venku, ale i v jejím srdci.
Markétka chodila v tom dešti bezcílně, nešťastná a mokrá, na tváři tmavé šmouhy od slz, které se mísily s dešťovými kapkami. Měla pocit, že přišel konec světa. Že už nikdy nevyjde zářivé slunce, že už se nikdy nerozbuší její srdce. Pro nikoho.
Ten den pohaslo slunce. Když ONA přišla k jejím dveřím a zazvonila. To, co jí řekla, jí vyrazilo dech. „Jmenuje se Jiřinka a jsou jí dva roky", promluvila posmutněle tichým hlasem. A tak se dozvěděla o jeho malé dceři. O tom, že je vážně nemocná, že potřebuje mít svého otce u sebe. Že je nutné, aby opustil Markétku, aby mohl být se svou dcerou.
To, co nejvíc milovala se stalo zničující. Doslova. Nedalo se s tím žít, aby ji to později nezabilo. A Markétka chtěla žít. Miluje život, i s jeho hořkou příchutí. I když někdy měla pocit, že nestojí za nic. Musíme ho žít, i když nás někdy ničí a sráží na kolena. Tak jako ji. Už tisíckrát.
A my zase tisíckrát vstaneme a věříme, že to bude lepší. I Markétka věřila. Byla na úplném dně, neviděla žádné světýlko, nikde žádnou pomocnou ruku. Přesto jako Fénix vždycky z posledních sil vstala z popela a začala se přes ty slzy usmívat. Markétka to zase dokázala.
Dala Vojtovi svobodu, aby mohl jít a žít se svým dítětem.
Láska by měla být hlavně radost. Jakmile ji cítíme víc jako trápení, je lepší to v sobě uzavřít. A tak se to snažila udělat. Hermeticky uzavřít všechno to, co bylo, v neprůhledné láhvi. Nevidět na to ani z povzdálí, aby nás to dál neničilo.
Markétce bylo jasné, že buď se s tím smíří nebo musí tuto životní etapu ukončit. Nakonec se rozhodla. Bylo to nesmírně bolestné, ale bezpodmínečně nutné. To nejhorší na tom bylo, že ve své podstatě byla tou nejkrásnější, jakou kdy předtím žila.
A když to Markétka udělala, myslela, že steskem, smutkem a láskou současně umře nebo přinejmenším zešílí.
Pak si ale uvědomila, že její štěstí nesmí záviset na lidech kolem ní, ale na ní samotné. Uvědomila si, že ze všeho nejhorší je si myslet, že to, co jsme nádherného prožili, už nikdy nemůžeme prožít. Můžeme. Jen tomu někdy musíme jít naproti.
A já věřím, že díky těmto zkušenostem a minulým prožitkům je šance, aby to bylo přinejmenším stejně krásné, troufám si říct, ještě krásnější, víc naplňující srdce i duši. Markétka to už ví, protože našla novou lásku a prožívá své malé velké štěstí. Jen občas její pohled trochu potemní a dostane smutný nádech. To v okamžiku, když si vzpomene na Vojtu. Ale v zápětí se zase rozjasní, když ji Petr vezme za ruku a obejme.
Úsměv a víra jdou první známky záchrany. Malinký odrazový můstek, po kterém, byť malými, vratkými a nejistými krůčky směřujeme dál.
