Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Až po uši
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Můžeme být někdy zamilovaní lidově řečeno, až po uši, ale je dobré všímat si drobných odchylek od normálu. Třeba přílišné žárlivosti, který nemusí znamenat, že je do nás zamilovaný až po uši ...
Léto pomalu končilo. Žloutlo listí, rudly jeřabiny, stmívalo se dřív a taky více pršelo. Jednoho takového dne na konci léta stála Eva na autobusové zastávce. Mladíka, který postával kousek od ní, nevnímala. Byla zamyšlená. Hlavou se jí honily myšlenky na rozchod s Radkem. Jak to jen udělat? Ne, že by Radek byl zlý. Nebyl ani protiva ani záletník. A určitě ji miloval. Jenže jejich vztah po těch dvou letech už nebyl takový jako na začátku. Už skoro nikam spolu nechodili, oba se cítili unavení. Do jejich vztahu se pomalu a nenápadně vkrádala nuda. A Eva se cítila ještě mladá na to, aby večery i víkendy trávil u televize jako její vlastní babička. Bylo jí Radka líto, ale taky jí bylo jasné, že TO musí udělat, jinak se ukouše nudou.
Desítky takových myšlenek jí pluly hlavou již několik dní. Vlastně, má-li být upřímná sama k sobě, už se tou myšlenkou zabývala více jak čtyři měsíce. Jen ta odvaha jí k tomu chyběla. Nechtěla Radkovi ublížit. Zvláště, když on o tom jejím rozhodnutí nemá ani potuchy. Ale Eva věděla, že to udělat musí, jinak umře zaživa. V těch posledních pár měsících si své rozhodnutí snažila nějak zdůvodnit. Co na Radkovi vlastně vidí? Působí jako bručoun, který zrovna když neřídí kamion, leží na gauči, čte noviny a pije pivo. Když na to Eva poukázala, namítnul, že celý týden sedí za volantem, tak si ho chce dopřát alespoň o víkendu. Nikam se mu nechtělo a ona to chápala. Ale taky chápala, že na takový život je ještě mladá. Už to nebyl ten stejný Radek, jako v době jejich seznámení. Bylo to smutné. Eva byla rozhodnutá, že dnes nastal ten den, kdy Radkovi oznámí, aby se odstěhoval.
A když tak přemýtala, jak to všechno udělat s co největší grácií, někdo ji oslovil. „Slečno, tohle vám vypadlo", podával jí sympatický mladík jízdenku. Eva zírala na milého mladíka v kožené bundě, který držel v ruce jízdenku, která jí vypadla rozrušením z těch myšlenek z ruky. Marek, tak se mladík jmenoval, vystoupil na stejné stanici jako Eva a doprovodil ji až domů. Eva doma Radkovi oznámil vše, přesně podle scénáře, který jí probíhal hlavou. Kupodivu Radek neprotestoval. Mlčky, bez emocí, si sbalil ještě téhož večera své věci a zmizel z jejího života. Až jí to všechno začalo být líto. Vlastně ani nevěděla, kam odešel. Ten večer Eva celý probrečela. Následující den nestála v práci za nic. Cesta domů už byla o poznání veselejší. Doprovázel ji Marek, který ať již náhodou nebo záměrně, čekal na autobusové zastávce, jako předešlý den, kdy se seznámili. Následovala společná cesta, opět vystoupil s Evou a doprovodil ji. Celé to trvalo skoro měsíc. A najednou zjistila, že jí Radek už vůbec nechybí.
Eva měla pocit, že se poprvé v životě zamilovala. Bláznivě. Bez podmínek. Napořád. Vznášela se na růžovém obláčku. Prostě byla v tom až po uši. Marek jí připadal neodolatelný, skvělý, a naprosto vyjímečný. Byl mimořádně pozorný. Opečovával ji jako naposledy máma, když jí bylo pět. Někdy jí to připadalo skoro až příliš. A taky jí připadalo a znepokojovalo, že docela žárlí. Bezdůvodně. „Kdo nežárlí, nemiluje. Buď ráda, že tě má rád a že se stará", řekla jí tehdy matka a Eva se uklidnila. Byl první, o kterém přemýšlela jako o svém nastávajícím manželovi.
Už se skoro šily svatební šaty. Teta Věra už koupila ten drahý vysavač, jako svatební dar. Jen Eva začínala mít pocit jakési stísněnosti. Chce se vůbec vdávat? Chce se vůbec vdávat za Marka? Všichni kromě mě se na něj dívali s obdivem, co pro mě všechno dělá a jak moc mě miluje. Ale jen Eva věděla, jak dokáže být protivný, jak pekelně dokáže žárlit. Hlídal ji lépe než vězeňská ostraha. Když nedávno přišel k nim domů Evin kolega, aby jí předal nějaké dokumenty, které nesnesly odkladu, Marek připomínal býka v aréně, když mu mávají před nosem červeným šátkem. Ten, že by se mohl změnit v pokorného beránka? Eva se styděla za tu scénku, kterou tehdy předvedl. Najednou nabyla dojmu, že Marek není zárukou poklidné budoucnosti.
Eva po roce stála najednou ve stejné situaci. Dospěla k závěru, že TO musí zase udělat. Jak to zařídit, aby Marek pochopil, že si ho nevezme. Že s ním nechce ani žít. Toho večera se bála, jak to Marek přijme. Bála se jeho bouřlivé reakce a nebyla daleko od pravdy. Toho večera musela v jejich domácnosti zasahovat policie.
Když Eva ten večer seděla sama doma, poplakala si. Pak si utřela slzy a dala se do úklidu zdemolovaného bytu. Další večer si zase poplakala, ale pocítila jistou úlevu. Kdyby si ho vzala, mohlo všechno dopadnout hůř. Eva došla k přesvědčení, že ještě nebylo tak pozdě. Ano, bylo to nepříjemné, ale někdy musíme učinit rozhodnutí a musíme ho učinit včas, než bude pozdě. Ano, můžeme být zamilovaní až po uši, ale lásku může zničit spousta věcí. Jednou z nich je chorobná žárlivost zpočátku geniálně schovaná za mimořádnou péči.
A občas vzpomínala s láskou na Radka. Věděla, že nikoho nemá, na to ji příliš miloval. Když mu zavolá, vrátí se k ní ještě?
