Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Chata přímo u lesa?
Dagmar Tomášková, věk: 55 let
Když jsme se rozhodli pořídit si chatu u lesa, podotýkám, že přímo u lesa, má radost neznala mezí. Víkendy budeme trávit úplně nejblíž přírodě, kterou neskonale miluji, konečně budou opravdovým relaxem a odpočinkem. Na procházkách budeme potkávat zajíčky a srnečky...říkala jsem s úsměvem naší malé vnučce...nádhera!
Náš sen se brzy vyplnil. Konečně jsme koupili chatičku. Byli jsme blahem bez sebe. Především první víkend byl nezapomenutelný. Všechno se nám jevilo jako neskutečná výzva, bylo to nové, neprozkoumané. Rozhlížela jsem se, představovala si, kde bude jaká kytička, co kam zasadím..." to bude kráááása"! Jásala jsem. Za potokem jsem zahlédla několik srnek, opodál se proháněli zajíci a já zajásala podruhé: "vy jste ale krásní"!
Asi tak první tři roky probíhalo vše v pohodě. Představy naplněné, kytičky zasazené, srnky za potokem, zajíci opodál, všechno šlo jako po másle. Celé týdny jsme se těšili na víkendy. Na chatu, kde načerpáme síly, odpočineme si jak fyzicky, tak i psychicky. Žádný stres, žádné rozčilování. Poctivě jsme opečovávali naše radůstky, které se nám za to každý rok odměňovaly nádhernými květy. Zhruba čtvrtou sezónu, kdy už byla i většina stromků a keřů celkem vzrostlá, přišlo nečekané rozčarování. Procházela jsem pozemkem, kroutila hlavou, slzy jako hrachy mi stékaly po tvářích. Všude se povalovaly bobky od zajíců, ostatní zanechaly srnky, louka před chatou byla celá zrytá od divočáků...ale hlavně! Všechny kytky i keře ožrané, ne-li sežrané úplně. Včetně tůjí, což jsem nechápala už vůbec. Říká se přece, že jsou jedovaté! Totálně ožrané až na kmeny byly.
"Mrchy jedny hnusný"! Vykřikla jsem jako smyslů zbavená. No...jako... asi jsem jich zbavená byla, nebo jsem si tak alespoň připadala.
"Jo, holka", okomentoval celou situaci soused, který zaregistroval náš příjezd a přispěchal nás pozdravit. "Tady jste v lese", vysílal ke mně lítostivé pohledy, když viděl, v jakém žalostném stavu se nacházím", oni jsou tu doma". Pohladil mě po rameni. „S tím nic nenaděláš".
Měl pravdu. Oni tady byli jako doma. A pěkně si to užili!
Oni jsou tu sice doma, ale moje kytičky ožírat nebudou"! Rozčilovala jsem se. Po příjezdu domů jsem okamžitě zapnula počítač a rozhodla se najít řešení stůj, co stůj. "Vždyť na Internetu najdu přeci všechno, ne"? Lamentovala jsem. "Musí být přece nějaké řešení". Řešení byla sice spousta, ale vůbec nic nezabíralo. Takto to trvalo asi dva roky. Skoro každý víkend jsme nastražili jiný, na Internetu nalezený odpuzovač a doufali, že tento bude ten pravý. Že bude fungovat. Nefungoval vůbec žádný. Po příjezdu na chatu jsme vždy vystupovali z auta už s vědomím, že po vybalení nejprve zlikvidujeme okousané rostlinky, abychom se na tu spoušť nemuseli dívat celý víkend. Nastražené odpuzovače odpuzovali tak maximálně nás.
Nechápala jsem, že se první tři roky nic nedělo. Že bylo všechno v pořádku. A potom mi to došlo.
"Je to naše vina". Oznámila jsem manželovi. "Vždyť jsme jim to tady připravovali tři roky".
Vysílal ke mně nechápavé pohledy a kroutil hlavou. „Jak to myslíš?" Nespouštěl ze mě oči. „No, úplně jednoduše", pokračovala jsem ve svých úvahách, „tři roky jsme jim budovali cukrárnu..."
Myslíte si, že jsem to vzdala? Že jsem s nimi přestala bojovat? Tak to máte pravdu. Vzdala jsem to. Pro naši radost sázím jen to, co visí na pergole a na co nedosáhnou, pro jejich to ostatní. Vždy po příjezdu projdu celý pozemek, rozhlídnu se, abych zjistila, na čem si pochutnali tentokrát a co jim bude potřeba dosadit. Nahlédnu za potok, zda se od nás neodstěhovali, ale hlavně souhlasím s naším sousedem, který měl naprostou pravdu. Přáli jsme si chatu přímo u lesa. A oni jsou tu doma...
