Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Kamarádky
Strašidelný dům
Dagmar Stonová, věk: 57 let
Jste - li pozváni na párty, kde se máte setkat se svými úžasnými kamarádkami a jejich přáteli, je to zajisté důvod k radosti a těšení se na tento den D. Ale ouha! Sotva váš zrak ulpí na místě, kde se tato milá událost má konat, zorničky se vám rozšíří a po zádech vám proběhne mráz. Párty, na kterou jste se původně těšili, se má konat ve strašidelném domě. V domě, kde kdysi žili šílení sourozenci, v ponurém domě, ze kterého šel strach. A i to dědictví je tak podivné. Jít, či nejít?
Tak jako Hamlet citoval: "Být, či nebýt? ", tak já seděla nad pozvánkou a přemýšlela: "Jít, či nejít?" Domnívám se, že takto by uvažoval každý z vás, kdyby dostal pozvánku na víkend přímo do "Strašidelného domu." Všichni máme v sobě zakódované určité pocity strachu a mnozí také zlé vzpomínky z minulosti. Nemusíte být právě bázliví lidé, dokonce můžete být velmi odvážní, ale máte - li zlou vzpomínku na určité místo a osoby s ním spojené, nelze se divit, že právě nejásáte nadšením, když tam máte strávit víkend. Jediné plus na této pozvánce bylo vědomí toho, že se setkám s dobrými kamarádkami a ne se šílenými sourozenci. Nemyslím tím své sourozence, ti jsou naštěstí zcela v normálu, myslím tím cizí sourozence. Sourozence, kteří to tzv. v hlavě neměli v pořádku.
Dnes již tito tři blázniví sourozenci nežijí, ale ten strašidelný dům po nich zůstal.
Stojí vedle domu, kde jsem jako malá holka bydlela. Bylo mi snad kolem pěti let, když v onom strašidelném domě tito tři sourozenci bydleli - dva bratři a jedna sestra. Tehdy jim mohlo být kolem 30ti let. V celém tom velikém domě žili jenom oni tři. Dům vypadal dost ponuře, jakoby tam nikdo nežil. Okolo domu se rozprostírala pustá a zanedbaná zahrada. Pamatuji si, že tam bylo mnoho ovocných stromů a pod okny kvetly zvláštní růže, či spíš něco co se růžím podobalo.
Sestru jsme někdy vídávali v horním okně a to pouze nahoře bez. Nikdy jsme ji neviděli z domu vyjít. Jeden z bratrů zase vycházel z domu jen v noci. Já ho neviděla, byla jsem moc malá a v noci jsem spala, ale znám to z vyprávění. Zato ten druhý chodíval ven často a stále se mračil, vypadal jako bubák.
Vzpomínám si na jeden z několika škaredých zážitků. Jednou mě má nevlastní a o několik let starší sestra navedla, abych s ní šla do strašidelného domu loupit. Tedy ne loupit přímo do domu, ale jen do zahrady natrhat si ovoce, které právě dozrálo. Šílení sourozenci totiž ovoce netrhali. Vždy je nechali popadat a shnít, což byla škoda.
Bylo mi jen těch 5 let, avšak lézt přes ploty a na stromy jsem již dobře zvládala. Šílený bratr, který jediný chodil ven, byl pryč, tak jsme měli čas ovoce natrhat. Jenže ouha! Ten šílený bratr se vrátil během pár minut, jakmile uviděl, že mu slídíme na stromě, popadl velikou hůl, a hrr na nás. Má nevlastní sestra ještě stihla zdrhnout, ale já ne. Strachy jsem vylezla až na tu nejhořejší a snad i nejtenčí větev a čekala, zda ten blázen poleze za mnou. Nelezl. Stál s holí pod stromem, koukal na mě a klel. Já byla strachy bez sebe, a dodnes nechápu, že ta tenká větev mě udržela. Záchrana tehdy přišla v podobě hodného synovce naší milé sousedky. Hrdinně mě vysvobodil ze spárů toho šílence.
Za dva roky jsme se odtamtud odstěhovali a tím pádem mi strašidelný dům i s jeho obyvateli sešel z mysli. Uběhla spousta let, již jsem dávno dospělá a dnes by mě již žádná tenká větev neudržela, když se z čista jasna objevila tato pozvánka.
Mám kamarádku, která má sestřenici a tato sestřenice nedávno zdědila po své pratetě, asi z pátého kolena, dům. Neznám přesně tyto zamotané vztahy, nevím, kterak se kamarádčina sestřenice dopracovala až k tomuto dědictví, ale dle adresy jsem poznala, že se jedná o onen strašidelný dům z mého dětství.
A v tomto domě hodlala tato sestřenice uspořádat víkendovou párty na oslavu svých narozenin a nabytého dědictví. Na oslavu bylo pozváno jejich pár nejbližších příbuzných a dobrých přátel, mezi ty přátelé jsem patřila i já. Nikdo ovšem netušil, jaká historie mě s tímto domem spojuje. Přemýšlela jsem, zda to mám své kamarádce říct, zda vůbec mám ono pozvání přijmout a jít tam, kde jsem poznala jen strach.
Nakonec jsem šla. Nikomu jsem z minulosti nic nevyprávěla. Proč také? Vždyť už to bylo tak dávno, co se tím zabývat. S duchy a strašidly mám dobré vztahy, tak se přece nebudu obávat vstoupit do domu, který pro mne byl v dětství strašidelný. Šla jsem si užít zábavy a - basta!
Dům byl před rekonstrukcí, působil na mě tak starobyle a zvláštně. Divný pocit vstoupit do domu, kterého jsem se dříve tak bála. I přes všechna má předsevzetí, jsem se v domě necítila dobře, cítila jsem chlad a úzkost, a to prosím nejsem žádný strašpytel, ale odvážná žena.
Naštěstí nás tam bylo 14 lidí, dobře se jedlo, pilo a povídalo, tak jsem za čas pookřála. Slavilo se do pozdních hodin a všichni jsme tam měli přespat do druhého dne. Já nocovala spolu s kamarádkou a její sestrou a ještě s jednou z příbuzných v horním pokoji. Přesně v tom samém pokoji kde kdysi u okna sedávala polonahá šílená sestra. Byl to divný pokoj. Ten starý chatrný nábytek snad ještě pamatoval tu šílenou sestru.
Nemohla jsem tam usnout, hlavou mi probíhaly nepříjemné vzpomínky z dětství. Najednou, asi ve dvě v noci, jsem uslyšela skřípot za dveřmi. Někdo vzal za kliku a já ... já byla hrůzou bez sebe. Dveře se otevřely a vstoupil ... duch! Když jsem se líp podívala, zjistila jsem, že to není duch, ale kamarádčina sestřenice v dlouhé bílé noční košili. Přišla se nás zeptat, jestli se nám dobře spí.
Potom byl asi hodinu klid, všichni snad spali, jen já ne. Najednou slyším divné zvuky, vycházejí z vedlejšího pokoje. Z pokoje, kde kdysi často pobýval jeden z těch šílených bratrů a sledoval okolí. Zase se bojím, já odvážná žena se vážně bojím. Podívám se z okna, ještě je tma a mezi stromy vidím chodit divnou postavu. Vypadá jako ten šílený bratr s holí. Zdá se, že konečně usínám. Najednou mne někdo chytí za ruku. Jsem rozespalá, vykřiknu a v první okamžik se mi zdá, že se na mě zubí šílený bratr, který vstal z mrtvých.
Ráno je vše vysvětleno. Zvuky z vedlejšího pokoje byly od jedné z partnerských dvojic, která měla mezi sebou trošku hlučnější intimní chvilku. V noci se po zahradě procházel švagr od mé kamarádky, bylo mu špatně, tak si udělal menší noční procházku. No a žádný šílený bratr se na mě nezubil, byla to má kamarádka, která mě budila, protože jsem prý chrápala. V úleku jsem měla pár sekund vidiny. Jak prozaické.
Tak nevím, zda není lepší svým přátelům předem sdělit své zlé zážitky z minula a předcházet tak nepříjemným nedorozuměním. Nevím, zda je dobré přisuzovat minulosti větší význam, než má. Tato příhoda mě poučila, abych nechovala v sobě nějaké předsudky. Něco na tom je, i když jeden vždy neví, jak se postavit k silnému zážitku z minula. Někdy je to ve vás tak silně ukotveno, že si ani na okamžik nedovedete představit, že vše může být úplně jinak. Časy se přece tak mění. Tam, kde kdysi strašilo, může být dnes zcela veselo. Anebo naopak.
