Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Zvláštní smysl pro lásku
Lenka Čapková, věk: 25 let
Na to zda mít či nemít děti vládne v tomto světě zvláštní názor. Pro ty, co je mají, je dítě dar a požehnání z nebes. Jak se ale k těmto darům chováme a skutečně si vážíme toho, co do našeho života přináší?
Zvláštní smysl pro mateřskou lásku
„Na co jako ještě čekáš? Už je ti pětadvacet, měla by ses vzpamatovat! Podívej se, jak mu to jde!" šeptá mi do ucha, rádoby nenápadně, až se Petr otočí, přestane mému bráškovi krájet nepoddajný řízek plastovým příborem a chápavě se na mě usměje. Nepotřebujeme slova, abychom si rozuměli. Sklopím hlavu do talíře a poposunu svoje tofu blíž k zelenině.
Už je to tady zase. Společné chvíle s rodinou, které většina lidí tak ráda vyhledává, se mění ve hru nervů a ozvěnu ledabylé odpovědi „ano mami, dojeďte, už se na vás moc těšíme" někde v dáli na poušti emocí. Opět si pokládám otázku, proč vlastně jsem na tohle divadlo kývla - aha, už vím. Protože se to musí a je to známka slušného vychování, takhle mě to maminka odjakživa učila. Nezáleží totiž na tom, co dítě skutečně chce, důležité je poslouchat své rodiče, kteří vědí všechno nejlépe a dokonale odhadnou, jakým směrem se má jejich život ubíhat. Hrajte podle jejich pravidel a budete hodné dítě. A kdo by dobrovolně chtěl být to zlobivé a netoužil aspoň po troše uznání?
„ Jsi vážně úplně mimo. Umřeš stará a sama. " Zasyčí nakonec výhružku, tak jako vždycky, než se vrátí ke svému plastovému talíři. Najednou nemám chuť jíst, chci se zvednout, třísknout papírovým kelímkem, něco navztekaně zařvat a bouchnout dveřmi od pokoje jako v pubertě. Škoda jen, že sedíme v nákupním centru a jediné dveře okolo jsou lítačky. „No podívej na Čendíčka, není to dáreček?" zachichotá se jako školačka a ucedí něco o sobeckých ženských bez dětí.
Doufala jsem, že její tok myšlenek rozmělním mezi břehy optimálních témat jako je školka, práce, peníze a pokárání, že mi doma zase přibila zatoulaná kočka, ale marně. U vánočního talíře s cukrovím (kupovaným, protože své nepovedené pečené jsem vyhodila do koše), kdy se slastně zanořím do sedačky a chci na deset minut vypnout a poslechnout si alespoň část pohádky, než dojde malý provokatér a strčí mi pastelky pomalu až do nosu, se téma vrací jako bumerang, co netrefil cíl hned napoprvé.
„Máte to tady hezké, dokonce máte i pokoj navíc, ten by mohl být dětský."
Ok, ok. Na škále od jedné do deseti, na kolik nemístné je nakázat svojí vlastní matce, aby šla za dveře a vrátila se, až se uklidní? Učitelé to dělají svým žákům poměrně často. Nebo to alespoň dělávali, když jsem byla ve školním věku. Vidím to na tak na devět a půl, proto tu myšlenku nakonec zavrhnu a podívám se na hodiny. Ještě párkrát se vyspinkáš a pojede zase domů, to nebude tak zlé.
„Můžeš dát už konečně pokoj? Od 20. prosince tě mám na krku, chci si alespoň v klidu vypít kafe, slyšíš? Jdi otravovat někoho jiného!" Vykřikne najednou tak rázně, až ustrnu strachy. Už jsem zapomněla jaké to je, když pouští hrůzu. I Spiderman by zalezl pod skříň a omotal se pavučinou.
Ne, tentokrát to nebylo na mě, uvědomím si, když se vzpamatuju z náhlého tsunami, co omylo tiché pobřeží, ale jsem si jistá, že už jsem to někde slyšela. Ta věta mě praští do nosu, jako když psa přetáhneš novinami po čumáku, protože zlobil. V hlavě otevřu kalendář a počítám dny od zmiňovaného data do dneška. Tři. Tři dny doma se svým pokladem a nervy jsou na krajíčku. Řekl té osobě někdo, že dítě je doživotní rozhodnutí? Ne všechny se seberou a vypadnou z domu krátce po obdržení občanského průkazu.
Nejspíš jen vybouchla a nemyslí to tak, odůvodňuju si, ale to malé zjevení, co mi ještě nesahá ani po pás, má v hlavě asi pořádný chaos. Mlčky si sebere svoje pastelky a odsune se o metr dál a já mám chuť ho obejmout. Tak vida! Přece jenom ve mně děti budí nějaké pocity! Lítost. Dobře, to asi není ten správný mateřský pocit, ale pocit to je, ne? Taky se to počítá?
Tohle je divné představení plné černého humoru a jsem docela ráda, že neplatím vstupné. To bych přece neřekla ani své kočce, dokonce ani za předpokladu, že kočka je stvoření podřadnější než člověk, s čímž má hipísácká duše nemůže souhlasit.
„Děti jsou smyslem života, bez nich by naše existence neměla smysl." Pokračuje s dvacetiminutovou přestávkou vzdělávání mé nedokonalosti, zatímco Popelka se zasněně prohání po zasněženém poli, a Kája Gott jí k tomu úžasně zpívá. Uvažuju o tom, zda moje učitelka nepotřebuje naslouchátko. Zrovna svůj smysl života poslala k šípku tak urážlivě a hnusně, že mi v žilách tuhne krev a mám chuť ji bacit denním tiskem, nicméně listoviny neodebíráme a po ruce mám akorát Bibli, se kterou podkládám monitor, takže se jen dlouze a pomalu nadechnu.
Zmateně se porozhlédnu po místnosti, jestli někdo další zaznamenal ten náhlý zvrat a zda se malého stvoření někdo zastane. Všichni kromě dítěte zírají na televizi s kamenným obličejem, ve kterém se odráží mihotavá světýlka reklamy na tampóny. Petr uvolněně žvýká linecké cukroví a já mu začínám závidět jeho vlahou nevědomost. I dítěti už to asi přišlo běžné, protože se upnulo na malování úžasné duhy, přestože duhu za svůj život ve smogem zaplavené Ostravě asi těžko vidělo v plné kráse.
Ani Popelka to neměla v životě lehké, nikdo z nás to nemá v životě lehké, natož samoživitelka se třemi dětmi, z nichž jedno se pro společné dobro odstěhovalo kamsi pryč a odmítá rodit vnoučata, druhé prochází klackovskou pubertou a třetí se stalo polosirotkem ve velice nízkém věku. Ne na všechny z nás čekají princové na koni (a co si budeme vykládat, Popelka nakonec princi musela tu hádanku prakticky rozluštit a naservírovat pod nos, jinak by se nevdala a mohla by si ty tři ořechy strčit za klobouk). Pokud ale děti skutečně jsou smyslem našeho života a jsou tím nejcennějším na tomto světě, neměli bychom se trochu ovládat a dokazovat jim, co pro nás znamenají, bez ohledu na to, jestli už jsou s námi doma tři dny nebo pět?.
„Tak se opatrujte a buďte hlavně zdraví a spokojení." Objímám ji při loučení sice trochu nuceně, vlastně spíš proto, že to udělá radost víc jí, než mně. Jsem prostě černá ovce rodiny a smíšené pocity mě zanechali přecitlivělou. S mrňousem máme trochu vřelejší vztah, hlavně proto, že jsme stihly pomalovat hromady papírů barevnou duhou a moje podlaha kupodivu nepotřebuje přelakovat, vygumovat ani vydrhnout, přestože do hry vstoupily i tempery a voda. Prostřední dojel s chřipkou, tak jenom chápavě zvedá ruku na pozdrav, než se otočí na podpatku a odcourá se do vlaku. Hned jak do něj nastoupí, pošle mi SMSku, jestli může zase dojet, tentokrát bez máti.
Nemůžu se vzpamatovat z toho, že to vřelé vánoční přání prohlásila ta samá osoba, co o mně každý rok vykládá, jak jednou dojdu k jejímu prahu naprcaná a odmítnutá jako ta moje pouliční kočka, protože se nechci vdávat a brát svobodu chlapovi, kterého mám ráda. Asi si myslí, že je jediná, kdo o svátcích pomlouvá své příbuzné a na názorných ukázkách jejich neštěstí předvádí radikální řešení tak správné, jako když chirurg operuje mrtvolu. Takových schopných lékařů s řešením na všechny problémy už tu bylo a všichni se o ně museli podělit. Ale to přece není pomluva, naše rodina přece nikdo nikoho nikdy nepomlouvá, myslí to všichni se všemi dobře... Za zády do očí...
Pokrčím nad tím rameny, opřu se o Petra a položím mu hlavu na rameno. Jsem šťastná. Dokonale.
Doma mě vždycky učili, že musíme být celý rok hodní, aby nám ho Ježíšek přinesl, a musíme si každého dárku vážit i jindy, než když je v pohodě odložený v mateřské školce. Měli bychom mít své dárky rádi a neurážet je, i když je to zatrpklý puberťák, co se geluje a dělá „selfíčka" na Facebook. Dokonce i tu nechápavou dceru, co si kazí život kočkami a zásadami, co ji jistojistě nahučel do hlavy její nezodpovědný otec, se kterým jste se dávno rozvedli. A taky že máme poděkovat a být vděční i když jsme si hrozně přáli vnoučata a dostali jsme zase jenom kuchyňské chňapky.
