Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2015, Kolo: jarní, Téma: Rodina

Nekonečný telefon

Nikol Danosová, věk: 28 let

Každý má rád svou matku, ale někdy je opravdu těžké ukončit s ní telefonní hovor. Hlavně, když vám má pořád co říct k vašemu dosavadnímu způsobu života. Hold, maminky už jsou takové.

 Nekonečný telefon


Předpokládám, že každý má svou maminku rád. Dobře asi ne každý. Tak aspoň skoro každý. Jinak. Řekněme, že každý průměrný jedinec s průměrnými rodinnými vazbami a hodnotami má svou maminku rád. Také se řadím do průměrné většiny obyvatelstva a s neskrývanou hrdostí mohu prohlásit, že já svou maminku miluji. Je mi téměř kamarádkou. Vždy mi dobře poradí a vždy jeví zájem o všechny mé starosti. Téměř se nehádáme a rozmlouváme spolu v důstojném poklidu. Většinou. Již delší čas u rodičů nebydlím, což vzájemným láskyplným vztahům rozhodně neubírá na intenzitě. Ba naopak. Zkrátka idylka.

S matkou si dokonce velmi často telefonuji. Mohu jí volat zadarmo, což znamená, že pokud se mnou chce hovořit ona, jen mě prozvoní a já jí volám zpátky. Většinou. Když jí do deseti vteřin neřinčí v kapse telefon s mým jménem na displeji, prozvání znova. Pak ještě jednou. Pak zase. A potom znovu.

Po pěti stech nepřijatých hovorech mi zapípá sms zpráva, jestli jsem v pořádku a pokud ano, proč nevolám zpátky. Jakékoli snahy o vyhnutí se hovoru jsou zmařeny. Reaguji a telefonuji na notoricky známé číslo s popiskem „mamka“.

„Čau, mami. Co je?“

„Proč mi to nebereš?“

„Neslyšela jsem.“

„Neslyšelas? Víš, kolikrát jsem ti volala?“ Miliónkrát.

„To nevím, kolikrát?“

„Mockrát.“

„Aha. Promiň, tak co je?“

„Co děláš?“

„Jsem v obchodě.“

„To nemůžeš mít v obchodě zapnutý telefon?“ Můžu.

„Promiň.“

„Co děláš?“

„No, jsem v obchodě.“

„A co tam děláš?“

„Nakupuju. Cos potřebovala?“

„Teď už nic, kdyžs‘ mi to nemohla hned zvednout.“

V tomto duchu probíhá rozhovor ještě asi dvacet minut, než se mě má matinka konečně zeptá na to, co potřebovala. Odpovím. Ona také odpoví. Já odpovím zpátky a chci telefonát ukončit. Neúspěšně. To, že křečovitě svírám už půl druhé hodiny telefon mezi ramenem a uchem, poněvadž všechny mé ostatní končetiny jsou přeplněny různým zbožím, NENÍ dostatečná výmluva pro ukončení hovoru. Zkouším tedy jiný manévr, totiž, že v obchodě už budou co nevidět zavírat a já tedy musím zaplatit. Zbytečně. Chladná logika mé mamince totiž napovídá, že je nesmysl, aby obchody ve všední den zavíraly už ve dvě hodiny odpoledne. Je to nesmysl, ale tonoucí se stébla chytá a já jsem to alespoň zkusila. Dále už jen rezignovaně poslouchám různé připomínky k mému dosavadnímu i budoucímu životu a už se ani nesnažím odpovídat či snad vybírat další potřebné výrobky z toliko lákavých regálů. Stojím a zírám do blba uvědomujíc si jednu jedinou věc – jak strašně mě bolí za krkem.

„Hm, dobrý mami, já už budu muset končit…“

„Počkej a to jsem ti ještě chtěla říct…“

Další hodina v háji. Palčivá svíravá bolest za krkem se změnila už jen v tupé doznívání. Pomalu ale jistě začínám vracet jídlo i kosmetiku na původní místa, abych si konečně mohla vzít telefon do ruky. Lup! Narovnala jsem si krk.

„Co to bylo?“ ozve se z telefonu. Panebože, další námět k rozhovoru.

Snažím se zalhat, aby moje mamička neměla zbytečné starosti o mé podlomené zdraví. „Něco mi spadlo.“

„Cože? A nerozbilas‘ to? Nebudeš to muset zaplatit.................................................................................................................................................................................?

Další přednáška o hodnotě peněz, o tom, jak si dneska mladí ničeho neváží atd. Že jsem raději neřekla pravdu. I když, to bych se zas určitě dozvěděla, že si dnešní mladí neváží jak peněz, tak svého zdraví a však to poznám, až budu v jejím věku, ještě si na ni vzpomenu, co mi vždycky říkala, ale to už bude pozdě.

S omluvným úsměvem vycházím z obchodu bez jediného zakoupeného kusu čehokoli. Prodavačka se neusmívá. Také je unavená. Unavená z toho, jak bezmála půl dne kontrolovala, zdali jí v obchodě nechci něco ukrást, aby byla následně svědkem mého překotného vracení veškerého sortimentu zpět a zničeného „nashledanou“.

Schvácená rozhovorem si sedám venku na patník a poslouchám, co všechno mi ještě můj drahý rodič chce sdělit. Baterka mého mobilního aparátu bohužel nedochází a tak sedím a sedím, slunce pomalu zapadá, tmavé mraky se hrnou po nebi a já vidím první hvězdu. Pomalu začínám pochybovat o dobromyslnosti mého operátora věnovat mi volání na dvě čísla zdarma.

Najednou si uvědomuji, že jsem do telefonu zapomněla udělat souhlasné „hm“.

„Jsi tam? Ty mě neposloucháš, však na to sama přijdeš. Čau.“ Má osudová chyba byla odměněna tichem v přístroji.

„Mami?“

Nic.

Strkám telefon do kapsy a mířím zpátky k obchodu, abych koupila něco k večeři. Zavřeno. Ach jo. Vytahuji mobil: „Mami, co můžu uvařit z toustového chleba, vajíčka a hořčice…?“

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá jarní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.4. až 30.6.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Muži

Utajené nákupy

Eva Haltufová, věk: 59 let

Přečíst

Každý trpíme nějakou tou úchylkou. Ovšem možná díky těm úchylkám je náš život pestřejší a dokonce může upevňovat...

Téma: Rodina

Babka šetřilka

Dana Beňaková, věk: 59 let

Přečíst

Šetrnost je jistě vlastnost víc než chvályhodná. Ale chtít druhým vnucovat věci, které už mají své dávno odslouženo, byť...

Téma: Rodina

Prostě mu najdeš jiného tátu

Vladimíra Čechová, věk: 39 let

Přečíst

Dá se zapomenout na slova vyřčená v hádce? Je lepší vědět nebo zapomenout? Kdy ještě stojí za to bojovat a kdy je lepší se otočit...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing