Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Navigace
Miloslava Černá, věk: 80 let
Když vnoučata povyrostou a z hlídací babičky je najednou domácí taxislužba, nastává okamžik, kdy rodina usoudí, že spoléhat se na orientační smysl řidičky ve značně pokročilém věku je na pováženou. Takže zakoupí navigaci. Někdy však i s tou může nastat problém.
Navigace.
Mám staré auto, staré kosti, dvě vnučky v pubertě a chytrý mobil. Vražedná kombinace. Ten mobil mi darovala dcera k osmdesátinám hlavně proto, že kromě jiných vymožeností má i navigaci. Rodinka totiž došla k názoru, že bych mohla zabloudit, když rozvážím třináctiletá dvojčata po Praze do baletu, na keramiku, angličtinu - nebo dokonce mimo město na různé neopominutelné akce. Musím přiznat, že za problém s orientací jsem si zadělala sama. Při odbočování z hradecké dálnice k Brandýsu mě směrovka zavedla na silničku, která končila v polích na novém kruhovém objezdu se čtyřmi neoznačenými výjezdy. Když jsem odhadla potřebný směr, dojela jsem sice také do Brandýsa, ale oklikou přes okraj Prahy. Takže začátek soutěže v moderní gymnastice naše slečny prošvihly.
„Babča je totální mimoň, bloudily jsme a bloudily," fňukala dvojčata unizono a dcera jen zdvihla obočí. Pak rozhodla. Bude mobil s navigací. Od té doby jezdím bezpečně, vlídný hlas mi hlásí - „ držte se vlevo, držte se vlevo, po stu metrech obočíte doleva- po této sillnici pokračujte dvě stě metrů a na kruhovém objezdu vyjeďte třetím výjezdem-" I červené světýlko mi zabliká, když o fous překročím povolenou rychlost. Paráda.
Vědomí, že moderní technika ohlídá i nespolehlivou babku, rodinu uklidnilo. Znovu mohu zaskočit v roli taxikáře a vyvézt obě malé slečny, tentokrát převlečené za trampy, stanovat s několika kamarádkami v zátoce u Slapského jezera. Stanovat ovšem budou v zahradě za chatou pod dohledem babičky a dědy jedné z kamarádek. Ještě doma mi dcera nastavila navigaci. „ Tak tohle, babi, určitě zvládneš, kdyby něco, holky ti pomůžou abys to tam našla."
Rána v dceřině domácnosti prostě miluju, zvlášť před odjezdem na výlet. Binec v celém bytě, na hromadě uprostřed haly dřepí Karolína a piluje si nalomený modrý nehet. Její matka s klidem překračuje pohozené krámy a vlídně osloví svou druhou dcerku. „Už budeš redy, Markéto?" „Momentík, nestíhám, mám hrozně zakudrnacený vlasy, kde je žehlička?"
Do výchovy se už pár let nepletu, děvenky nejsou siroty, ale někdy mi to prostě nedá a trufnu si aspoň otázku. „A to si budete samy vařit?" „Neměj péči, babi, máma nám nadělala biobagety a naložila maso na grilovačku!"
Konečně jedeme. Moje stará škodovka není moc prostorná, turistické vybavení dvou třináctek připomíná výpravu do Antarktidy. Pár kilometrů v klidu po dálnici, děvčatům bzučí v uších trhavý rytmus rapu, ale už kousek za Dobříší Markéta sňala sluchátka a zaposlouchala se do pokynů navigace. Silnice prvé, druhé, třetí třídy a konečně svažující se polní cesta, les na dosah. „Pokračujte ještě dalších sto metrů po této silnici!" Oko navigace zřejmě nevnímá tankodrom pod mými koly. „Držte se vpravo, ještě dalších sto metrů držte se vpravo!" Táhlý svah za mírnou zatáčkou zdobí značka slepé ulice. „Tudy?" „Jo, přesně tudy jsme loni jely, tady už to poznávám!" Autíčko neochotně poskakuje. „Nyní odbočte vpravo, odbočte vpravo!" Udiveně jsem zvedla obočí. „Jak to? Je tam zákaz vjezdu!" „To neřeš, babi, jeď, i navigace to hlásí!" Přibrzďuji. „Tak jedem, babi?" Teď už ječí dvojhlasně. „Přece tu neskejsnem jako ňáký paka!" Rezignuji.
Ostrá, nepřehledná zatáčka, téměř do protisměru. Jen díky tomu, že jsem ji projela téměř nulovou rychlostí, sjela moje stará škodovka do mělké vody jezera jen po práh kapoty. A z navigace se v zápětí ozvala vlídná informace. „Po padesáti metrech dojedete do cíle!"
