Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Manželský dějepis
Michaela Čápová, věk: 33 let
Jak může nevšední dějinná událost zamotat osudy členů jedné naprosto tuctové rodiny. Anebo vlastně až tak tuctová nebyla? Nedávná historie nám naštěstí může nabídnout i ryze osobní úhel pohledu.
Manželský dějepis
Vídeň. Kaváren plná štráse zve k usednutí a já se mezi nimi motám jak vítr v bedně. Jdu, pod nohama mi mizí jedna dlažební kostka za druhou a když mne polední slunce donutí přimhouřit oči, víčka se lepí k sobě. Chtě nechtě, usínám za chůze. Už tři dny nevím, co s ním je. Nezanechal o sobě žádnou zprávu, ani lístek. Stačilo po snídani přiložit pod prázdný hrneček něco ve smyslu Vrátím se brzy nebo Nečekej na mne; zkrátka cokoliv. Ne, to ne, zmizí si jak pára nad hrncem a já v tom cizím městě nevím, kudy kam. Kdybych alespoň tušila, kam každý večer mizel. Posledních pár týdnů jsem ho podezřívala, že má jinou. Syčák, mohl si tedy odpustit to své věčné: „Miláčku můj, ženo moje milovaná." Violku mi hlídá babička a já marně pátrám po všech známých. Tváří se buď tajemně nebo nic netušíce. Nevím, co je horší, ale raději bych snesla krutou pravdu přímo, do očí než soucitné pohledy a rychlé zavírání dveří. V lepším případě mi nabídnou kafe a něco sladkého, prý na zklidnění. Už jste někdy se sevřeným žaludkem zkoušeli pozřít cokoliv, i kdyby to byl sachr jak se patří? Srdce mi buší, naštvanost dostupuje vrcholu a já se právě rozhoduji si svého Huga pořádně vychutnat. Když adieau, tak s pořádnou pompou.
Přicházím na obvodní policejní stanici a nahlašuji ztrátu manžela. V duchu už vidím, jak policejní důstojník po zdlouhavém pátrání rozráží dveře zapadlého bytečku kdesi na okraji Vídně a v něm najde dámu v negližé. Vedle ní samozřejmě On. Jelikož mne nedlouho předtím sám policejní komisař informoval, že mají horkou stopu, jsem důstojníkovi v patách. V inkriminované chvíli vstoupím do pokoje a hodím po tom nevěrníkovi nonšalantně pár kravat a sváteční košili. Bude je potřebovat a v tu chvíli je to to jediné, co mu chci z našeho společného života dát. Mizera jeden.
Konec představám. Po vyplnění všech důležitých údajů mne dvouhlavé policejní komando posadí do vedlejší místnosti a nechají mne čekat. Když po dobré půlhodince vidím ve dveřích postavu policejního komisaře a jeho pohled raněné laně, mám chuť vzteky prásknout dveřmi. To s tím podvodníkem soucítí i naprosto neznámý policajt? Neskutečné.
„Milá paní Hornbachová, Vašeho muže zatklo před třemi dny gestapo, víc nevíme, promiňte." Tečka.
Veškeré ostatní pocity střídá šok. Asi jsem zapomněla, že se píše rok 1941 a že stát se může prakticky cokoliv. Za dva měsíce najdu ve schránce dopis se znakem hákového kříže, což dává tušit nejhorší. Nemýlím se. Zastřelili ho týden po mé návštěvě na policejní stanici. A aby dostáli svému typickému gestapáckému cynismu, v příští větě mne jen tak mimochodem požádají, abych si neprodleně na adrese - mlhu, mám před očima jen samou mlhu - vyzvedla veškeré manželovo oblečení.
„Jak to? Co jim vadilo na řadovém úředníčkovi, který měl občas problém navázat hovor byť jen se sousedy u nás na patře? Proč jsem si ničeho nevšimla?"
V závěru té samé žádosti stálo: Hugo Hornbach, vedoucí tajné skupiny Cesta naděje. Stručně a jasně; můj manžel ve svém volném čase zajišťoval výbušniny pro rozsáhlou síť protifašistických bojovníků, kteří si nepřáli nic jiného než zlikvidovat mocného vůdce. Bohužel, gestapo na něj mělo spadeno již dlouho a jednoho říjnového dne si pro něj přišlo přímo na koleje. Zanedlouho měl tudy totiž projíždět sám Adolf Hitler a bombu pod jeho vlak nepokládal nikdo jiný než můj Hugo. A já na něj s nevěrou.
