Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Čertů vstup zakázán.
Miloslava Černá, věk: 80 let
Zásahy do tradice se někdy nevyplatí.Mikuláš, anděl a čert. Na trojici, provázející většinu děcek tím nejkrásnějším předvánočním obdobím,jsou kladeny veliké nároky. Dospělého Mikuláše ani anděl někdy neuchrání před alkoholickým pokušením a čerti všeho věku občas neovládnou svůj temperament a děti vyděsí.Pak nastoupí obezřetní rodiče. Jenže- co když si čerti spletou roli, a místo dětí vystraší dospělé?
Čertům vstup zakázán.
Oslava loňského Mikuláše se moc nevydařila. Na poslední chvíli jsem musela odvolat čertici z tradiční trojice, pravidelně představované skupinkou štuďáků ze sousedství.
„Ne, čerta ne," zavelela mi dcera, „Anežka by z toho mohla mít psychické truma!" V roli babičky nemohu protestovat. Čtyřletá Anežka byla mírně otrávená, trapně střízlivý nedospělý Mikuláš a anděl v konfekční noční košili ji nezaujali. Nejvíc se těšila na čerta. Potkala ho totiž v průvodu při oslavě Halloweenu, kam jsme zašly cestou ze školky. Vysoký, v černém kožichu se svítícími rohy a červeně probleskujícíma očima. „Přijde k nám taky takový?" „To víš, že přijde, ale až za měsíc, spolu s andělem a Mikulášem." Jenže ani za měsíc nepřišel. Čertům byl vstup zakázán.
Změní se letos situace? Anežka povyrostla, ve školce leccos pochytila, myslím, že na čerty už nevěří. Nesvěřuje se. Ale i doma je všechno jinak, do rodiny přibylo mimino, Honzík, brzy mu bude půl roku. Jaké asi budou mikulášské oslavy? Konečně nastal den D.
Dcera nepohrdla mou pomocí s přípravou občerstvení, protože anděl i Mikuláš jsou adolescenti s kachními žaludky. Paní domu, zadýchaná podvečerní procházkou s kočárkem, ještě ani nevybalila Honzíka a nechala ho dospat v kožešinovém vaku na předzahrádce, na dohled z jídelny. Když cvakly dveře, první vyběhla Anežka. „Mikuláš? Ne, táta!" A hned se mu pověsila kolem krku. V podvečerním šeru už z ulice zněl halas a řinčení řetězů. „Tak co, holky, přijde i k nám Mikuláš?" „Jistě, jako každoročně, babička to s ním domluvila." Že mě vlastní dcera tituluje „babička", už jsem si zvykla, i když v pětapadesáti-
„Jen aby nám letos nevystrašili Honzíka!" O Anežce ani slovo. Je to už ostatně velká holka! „Propána, Honzík! Snad ještě spí-" Vyběhla. Následný vřískot by probral mrtvého. „Není tu! V kočárku není!" Srocení v obýváku, prázdný kočár vtažený dovnitř rozevřeným francouzkým oknem. Matka v hysterickém záchvatu pláče, otec nervózně oživující mobil. Od sporáku zasyčela vykypělá, připalující se čokoláda. Přiskočila jsem ve snaze zabránit další pohromě, ale to už se mi pod nohy připletla Anežka.
„Co je?" „Honzík,"špitla. „Ty něco víš?"S prstem na puse přikývla. „Čerti. Šli kolem s Mikuláčem. A Honzík zlobil, bulil. Tak ho čertice strčila do pytle." „Jaká čertice?" „No přece Kačka, od sousedů. Neboj, ta to s miminama umí, je přece už teta, ale až k nám přijdou, tak vystraší tátu s mámou, přinesou jim Honzíka v pytli!" „Ne, néé-" zavyla jsem. K sousedům je to přes zahradu pár metrů. Úprkem vstříc čertovskému řinčení vyběhnu do pootevřené síně, pak schody na půdu, a tam- ve starém kočárku Honzík znovu ukolébaný do spánku patnáctiletou čerticí. „Psst, na Anežku se nezlobte, chtěla jen trochu postrašit mámu-"
