Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Živel
Míla Černá, věk: 78 let
Jaké dnes mohou být babičky? O jedné netradiční pojednává můj článek. Velice aktivní babka se rozhodla vyrazit s pěti vnoučaty na vodu, přestože děda, obvyklý hlídač jejích nebezpečných aktivit, onemocněl.
Živel.
Babičky bývají různé, model Boženy Němcové už dávno přežil, obětavých důchodkyň typu „hlídací babička" je také čím dál míň.
V pětašedesáti už nenalezneme příliš mnoho hyperaktivních seniorek,o jedné bych však věděla. Babča, o které zde píši, je někdy - pokud není zkrocená umírněným dědou - skoro živelní pohromou.
Občas je ale dědův záchranný štít na místě. Na příklad loni v létě.
„Máme pro vás fantastický program, děcka, pojedete se mnou a s dědou na vodu?" Řev pětice vnoučat otřásl panelákem. Dva bráškové, věkem se blížící pubertě, se hlasitým projevem snažili překonat trio dívčích sestřenic, děvenek od osmi do jedenácti, které si vypěstovaly nepřemožitelné ječáky.
„Nebude to nic velkého," krotil je děda. „Sjedeme dolní tok Lužnice od Tábora k Bechyni, je to romantika, ale bezpečná." „Za jeden den? To holky nezvládnou, jeli jsme to loni s oddílem, ale nadvakrát!" „Souhlas, Tomáši," přikývl děda nejstaršímu vnukovi. „Taky zatáboříme, jednou u Matoušovského mlýna a pak ještě na Říhovkách, vezmeme stany, kotlík, holky se ujmou kuchyně..."
Paráda. V prázdninovém týdnu, kdy dva rodičovské páry budou slézat pohoří na Madeiře, nemohou přece jejich potomci lenivět doma!
Datum zakroužkované v kalendáři se přiblížilo, dva kluci si rozložili na poslední noc karimatky v obýváku, děvčata u babičky v ložnici a děda hrdě zalehl na starém kanapi v kuchyni.
Vstal už s rozbřeskem. Nevyskočil však svěže jako obvykle, zkroucený v křeči se pomalu plížil bytem. „Zablokovaná plotýnka, průser, takhle tu vodu nezvládnu!" „Posuneme to o den? Zajdeš si
ráno na injekci, nemůžeme přece zklamat děcka! A když nebudeš moct, pojedu s nima sama."
Když se plížil od doktora s injekcemi na celý týden, cítil, že se blíží katastrofa. Znal svou polovičku, vždycky si prosadí svou! Teď jenom vymyslet, jak zabránit nejhoršímu.
Vodácká výprava s indiánskou babičkou v čele dorazila od nádraží k půjčovně lodí pod městem. Vše zamluvené, dvě kanoe, vesty, helmy, barely na bagáž. Proti ostatním, kteří se připravovali na plavbu, působili trochu nepatřičně. „ Na první lodi pojedou kluci, Tomáš na kormidle, Hanka se poveze jako porculánek a zbylé holky se mnou. Budu kormidlovat a Lucka mi určitě zvládne dělat háčka.
„ Tak vyrážíme, ahóój!" Nebylo to poprvé, co takhle nasedali, ale řeka není rybník z loňských prázdnin, na ní budou jezy, šlajsny, peřeje- „Když rozhodnu, tak budeme přenášet. Nebo otevřenou bezpečnou šlajsnu projedu jen s Tomášem na háčku, jasný? Ostatní pošlapou po břehu." Bručení rychle uťala. „Jsem od teďka kapitán, a mužstvo mě musí poslouchat ."
Den jako z reklamního plakátu.Barevné skupinky lodí, proplouvajících romantickým údolím se potkávají u každého jezu a neznámí kamarádi vždycky pomohou vodácké babičce a houfu jejích mláďat. Večer na tábořišti umocnil pohodu, buřty na ohni, kytara, noví přátelé. Ráno palčivé slunce, babča odložila helmu, protože lodě hladce klouzají peřejemi i hladkým jazykem rozbořeného jezu. Až ve skalnaté zátočině - „Šutr vlevo, přitáhni, Lucko!!" Nezadařilo se. Převrácená keňa hnaná prudkým proudem, babča pod lodí, vláčená mezi balvany, zpola utopená a ochromená strachem o děti. Když ucítila zmírnění proudu a zavadila nohou o písčité dno, vydechla. Neznámá ruka ji vyprostila. „Dobrý?" Na břehu zahlédla pětici vnoučat. „Dobrý. Díky." „Jé, babí, ty vypadáš jak ondatra," vyprskla nejmladší z děvčat. Smích ulevuje. „Až se dáte dohromady,pojedu s vámi, kousek po proudu je tábořiště." Fousatý mořský vlk v pruhovaném tričku se ujal vedení.
K večeru pak děda dostal stručnou esemesku."Babku jsme zachránili před utopením, jinak vše OK."
