Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: jarní, Téma: Muži
MUŽE MILUJU, A PROTO JE POUŠTÍM NA SVOBODU!
Ivana Sedlmajerová, věk: 48 let
Už vím, co chci, BÝT ODSTRAŠUJÍCÍM PŘÍKLADEM a jde mi to dobře! Člověk je tvor líný a dělá jen to, co musí - tedy umřít a pracovat....
Občas nás v životě přepadnou i jiné libůstky, ale to je jen „dočasné přechodné a letmé" období. Mnohdy krásné a smysluplné, např. když se vydaří těhotenství plánované. Ale jedinou jistotou je to, že vše, ať už to „dobré" nebo „špatné," se zaručeně změní.
Není lehké, překročit svůj stín a nejsem si jistá, zda-li to vůbec jde. Už docela snadno, prostřednictvím našich letitých návyků, děláme to, co se musí, co se od nás žádá, avšak když máme najednou možnost, vlivem nečekaných okolností, dělat něco jen a jen pro sebe, přepadá nás lenora a tzv. prokrastinace a, i když nemusíme, jsme zase v pořadí na posledním místě toho, co by nám skutečně prospělo. Myslím si, že když máme něco ve vlastní režii, ale chybí nám motivace a realizační tým, když pominu také nezbytné prostředky, je moc těžké, dělat „sami na sebe" . Proto si moc vážím toho, že je tady dán prostor pro nás všechny, které se chceme „očistit" od našich hříchů, kterými si způsobujeme značné komplikace, vysilujeme až decimujeme svá těla i duši.
Konkrétně za sebe mluvím o tom, jak se cítím po čtyřech výpovědích v poměrně krátkém čase, kdy jsem vyřazována z pracovního procesu už stále rychleji a chápu, kam nepatřím. Každé nové setkání s lidmi je pro mě obohacující, stejně tak ráda poznávám rozdílná prostředí a mám názorná srovnání. Kdo to nechápe, jsou moji rodiče a dospělé děti, a stále ještě mám vůči své nezletilé dceři povinnost samoživitelky. Jsme stále na houpačce, či resp. na horské dráze. Asi jsem dobrodružného až masochistického založení, protože jsem nikdy neměla partnery, kteří by mi život dobrovolně usnadňovali. Hlavně ti mí dva hlavní, vlastně celoživotní, se kterými mám tři děti J. Na jednoho by toho bylo až dost! A teď čekám, do třetice všeho dobrého, na toho PRAVÉHO! Nic víc nespecifikuji, protože vím, že jsem v dobrých božích rukou a Bůh je vstřícný k mému založení: hravosti, radosti a jednoduchosti, a skutečně dobrým šprýmařem. Ostatně smysl pro humor, nadhled, touhu po duchaplnosti a smysluplnosti svého konání a nepostradatelné sdílení a kontakt s lidmi, provázené jiskřením přítomného okamžiku, mám zřejmě asi po něm..... Zcela jistě pak mám od něj dar tvoření, které mi jde, podobně jako bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, až ze střev, proto se říká „básnické střevo," to tedy jsem! Když píšu, jsem u toho zkrátka „doma," je to pro mě to pravé, a jak speciálně mně, objasnil v jednom svém pojednání pan Svěrák, že když píše, stříká z něj „tvůrčí pot," tak to mám také. Vzájemné lidské sdílení je úžasné v tom, že pak začínáme rozumět i sami sobě. A to je to podstatné. Už nejsme nepochopení exoti jakoby z jiné planety!
Nyní se ptám, co mám pro to udělat, abych se konečně měla ráda, abych si vážila sama sebe a mně svěřených hodnot?! S tím opravdu hapruju. Potřebovala jsem zažít zkušenost sokyně, abych zpět získala své sebevědomí a chuť do života. Ano, obměnila jsem si šatník, nastartovala „drive" jako by měl být konec světa, ale člověku se skončit nechce! Rozervané emoce mě vyprovokovaly k napsání z mého pohledu krásných básní, avšak kdo dneska stojí o básně?! A daly mi pohlédnout do zrcadla. Jistě mi dáte za pravdu, že tento pohled málokdo snese! Když se vidíme v odrazech záblesků tváří jiných lidí a chápeme, že máme zpět naše vlastní ublížení, které jsme někomu kdysi způsobili? Jindy nemáme dost sil, tu hru znovu hrát a nechce se nám vůbec smát, ale ani nic předstírat, a tak zůstaneme v koutě stát, než zjistíme, že někde na světě je někdo, kdo nás má opravdu a z celého srdce rád J. Snad.... Ovšem, co naplat, když víme, že v našem věku už štěstí nepřelstíme?! A ani nechceme, protože nás stejně vše, dřív nebo později, doběhne! Jen já sama vím, že nejsem žádná hvězda, ani výhra v loterii! Nemám, co nabídnout. A tak zůstávám sama zavřená ve svém vězení, jen se svými kostlivci ve skříni, s koloběžkou a žehlicím prknem u postele. Spím s plyšovým šimpanzem, co zbyl mi po dětech. Když chci, snadno si ho hodím na záda a lehce unesu, je totiž batoh, paráda! Jeho nosík je jemná kůžička a když byla malá moje dceřička, měla na spaní svého myšáčka a tuto dovednost zřejmě po ní mám, když sama usínám? Anebo ve společnosti čtyřnohého kocourka. Ale bez láskyplného „políčka," spí i dcera Zuzička..... Jen fotbal v telce sledovat mě neuspokojí! A najednou mě nebaví, že mám vše pro sebe! Když můžu všechno, nejím nic, padá na mě prach a špína, neuklízím, jsem prostě líná. Neholím se, nevařím, sem tam jenom nakoupím. Penězi ty růžové mrchy nakrmím, zde není zbytí, to dobře vím, a tak s tím sama zápasím. Nemusím sice nikdy záchod umývat, prát se o koupelnu, ani odér čerstvých pánských ponožek vytírat, ovšem taky zpětně, mě nikdo nemá rád. Nikdo mě nepostrádá, nemění ani nepředělává, nežárlí, nečeká ani nevyhledává. Zkrátka život neznepříjemňuje a ani nepomiluje. Snad jsem na nic nezapomněla? Nikdo mi hodiny nepostrkuje ani budíka nenařizuje. Neříká mi, co mám a co nemám a co je pro mě nejlepší. Jistota či bezpečí? To jsou ty hodnoty člověčí. A přitom mně od dětství stačí ta nejmenší místnůstka v bytě! Já a dveře od WC! To je má doména.....
Jsem sama v sobě zavřená, pustá a nehostinná jak nekonečná krajina, která jen kolem oken ubíhá. Nebo jsem neživá jako stojatá voda bez života, co z koryta se vylívá? Ale už bez proudu se nehýbá. Tak jenom hnije „za živa." Udusaná jak těžká peřina.
Chybí mi náboj, je ze mě půl, léčivý nápoj, či jen hůl?
„Mamko, ty sama sebe trestáš," řekla mi tuhle dcera dospělá.
„Ano, máš pravdu, bez lásky jsme jen křídla zlomená a bolavá, jak smutná nevěsta."
S láskou se nám zbystřují smysly a člověk si lépe uvědomí, že když něco pomine, jiné začíná.
A zase se rodí nová plodina nebo nový vztah.....
Stejně jako zvíře nebo rostlina, tak i člověk prospívá, jenom laskavou a láskyplnou péčí, pozorností,
podporou a projeveným obdivem, však živnou půdou je rodina.
Ať prospívá v ní tahle květina. Nejdůležitější je přeci L Á S K A !
Pak i to zdraví se dostaví a na nohy nás zase postaví.....
Co, umím a můžu si říct snad opravdu?
Že muže miluju, a tak je pouštím na svobodu!
Protože jim už neubližuju J.
A jen občas o nich publikuju.
Ale to až příště.....
