Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Kamarádky
Kamarádky z "pravěku"
Dana Rýdlová, věk: 46 let
Když můj syn byl v pubertě, vše, co bylo starší, než jeho momentální věk, bylo z „pravěku“. V pubertě nejsem, ale už dospívám k tomu, že věci z minulého století mají pro mě punc pravěký. Možná si nepamatuji, co bylo včera, ale před třiceti, čtyřiceti a více lety…
Kamarádky z „pravěku"
Když můj syn byl v pubertě, vše, co bylo starší, než jeho momentální věk, bylo z „pravěku". V pubertě nejsem, ale už dospívám k tomu, že věci z minulého století mají pro mě punc pravěký. Možná si nepamatuji, co bylo včera, ale před třiceti, čtyřiceti a více lety...
První doložená osobou, kterou mohu nazvat kamarádkou, byla Broňa. Chodily jsme spolu do stejné třídy v mateřské škole a navíc bydlela za naším domem. Měla jsem jí ráda a tak, jak si jí pamatuji, ačkoliv už mi dávno nejsou čtyři roky, tak mi vystává pár vzpomínek. Její maminka byla velmi pořádkumilovná, tak chudák Broňa, když měla přerostlé vlasy, matička ji vzala ven před dům (bydlely v bytovce) a vlasy ji ostříhala na ulici. I to čtyřleté dítě si uvědomovalo, jaký je to trapas...
Pak mám takovou méně příjemnou vzpomínku, i když se na Broňu vůbec nezlobím. Hrály jsme si u nás u domu, co zatím byl jen stavbou, takže kolem všude dost pískového materiálu ke hraní. Nevím, co předcházelo, ale najednou mi hodila písek do očí: „ Ááááááááááá", z mých úst se linul šílený řev. No, zkoušeli jste si nasypat písek do očí? Pokud to jdete zkusit, zastavte se! Opravdu to není šťastný nápad. S tím mým řevem se Broňa vydala na úprk, kdežto ze stavby vyběhla moje matka a jala se mě zachraňovat. Po výplachu očí následovala odměna, pro mě v tu chvíli nedocenitelná. Moje máma a táta mě vzali na společnou procházku. Mohu já se na Broňu zlobit? Nikoliv. Naopak, jsem jí vděčná. A navíc, celý zážitek je nezapomenutelný.
Základní škola nás rozdělila do různých tříd, tak jsme se s Broňou setkávaly už jen při společném zájmu, což byl balet v umělecké škole. Zase mám jen jednu významnou vzpomínku. V době dospívání, kdy se naše těla formovala, já získávala „ženské" tvary se širšími boky, kdežto jí zůstávala chlapecká postava. Samozřejmě ona záviděla mně a já jí. Ale ne ve zlém, prostě v duchu toho, že člověk chce mít vždy to, co má druhý.
Broňa se časem odstěhovala o pár bloků dál, ale to nás nerozdělilo. Navštěvovaly jsme se i nadále. Ráda jsem chodila k nim, protože u nich v domě bylo hodně dětí a tudíž spousta možností ke hrám. Vzpomínám na „krvavé koleno" nebo na hru „na policajty a padouchy". Dva kluci byli policajti vyzbrojeni kusy hadice jako obušky a mydlili nás, jak jsme se jim, my ostatní včetně Broni, dostali do spárů. Naučilo nás to skvěle se vyhýbat, krýt a maskovat před následnými problémy. Takovou strategickou hru jen těžko zažít na vlastní kůži v dnešním virtuálním světě.
Broňu odchodem do jiné třídy vystřídala výrazná Zlata. Byla to holka o půl hlavy větší s plaveckými rameny. A díky za ně! Na rozdíl ode mne byla totiž skvělá plavkyně. Já se vody bála. Jenže co dělat, když jste spolu na rybníku? Buď se ona bude s Vámi „plácat" na mělčině, nebo Vy půjdete s ní na hloubku. Udělala jsem to dvakrát. Šla jsem s ní. A máme stoprocentní úspěšnost. Obě akce skončily mým tonutím a nutností mě zachraňovat. Teď se využila ta její síla. Poprvé mě statečně dotáhla na mělčinu, kde jsme se následně „plácaly". A podruhé?
To bylo na písníku, a ten je zrádný. Když jsem opět přecenila své síly a schopnosti, a šla ke dnu jako sekyrka, Zlata mě vytáhla na místo, kde byla pevná půda pod nohama, ale k břehu daleko. „Pojď, doplaveme ke břehu. Neboj, to zvládneš." Nepřesvědčila mě. Ale co se mnou? Neztratila hlavu. Nechala mě tam a doplavala ke břehu. Ne, nebojte, nestojím tam do dnes. Našla lidi, co měli s sebou nafukovací lehátko, půjčila ho a doplavala s ním pro mě. Pak už jsem se jen „dokopala" ke břehu, kde jsme se spolu „plácaly" na mělčině. Pro mě je to však symbol rovnocenného přátelství.
Obě jsme byly tak rozdílné, ale možná ta rozdílnost nás spojovala. Pamatuji, jak jsme si plánovaly budoucnost. U jejich domu parkoval trvale jeden automobil. Možná ho znáte jako „mongomerák", „primerák", „hadraplán", ale správně je to tříkolové vozítko Velorex. Měli jsme takové plány, a opravdu důkladně jsme je rozvíjely, že až budeme dospělé, a budeme mít děti, ona to „auto" bude mít a budeme s ním jezdit spolu se svými dětmi na výlety. Ona řídit a já se starat o ta děcka. Možná bohužel, možná bohudík, na to nedošlo.
Se základní školou se naše cesty zcela rozešly a dlouhá léta jsem o ní neslyšela. I když už nelze navázat na naše dětská přátelství, tak se alespoň přátelíme na facebooku. Možná jednou, až budeme starší, ve starobním důchodu, pořídíme Velorex, ona bude řídit, a vyrazíme na výlety. Ale při koupání už nebudu dbát na solidaritu. Nevím, jak na tom bude fyzicky, jestli by mě ještě zachránila, jestli to bude jako v „pravěku".
