Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Prvňáčkova hra aneb Mami, to ti táta neuvěří
Jitka Vavrušová, věk: 36 let
Malý andílek s čertíky v očích se rád učí a ví přesně, kdy nové dovednosti co nejlépe použít. Všední nákup tak dokázal změnit v peklo pro maminku. Očima tohoto prvňáčka to však byla náramná zábava…
Dneska je pořádné vedro. V tom horku jdu ze školy domů. Mamka mně už dlouho slibuje, že půjdeme koupit nové boty, ale pořád nemá čas. Přijdu ke dveřím našeho bytu a zvoním jako o život. Crrr, crrr, crrr.
Mamka otevře a já na ni hned spustím, že mám úplně uvařené nohy. Jupí, mamka odpovídá, že za chvíli jdeme konečně koupit botky nové.
Hmmm, slibovala to tak dlouho, že najednou nějak nemám náladu jít boty nakupovat ... Ale mám nápad. Budu protivný. Trochu mamku vyzkouším. Jednou jsem ji totiž zaslechl, jak si povídala se sousedkou a říkala, že nakupování v kombinaci mě a mých bráchů, je vždycky zážitek. No je fakt, že kluci vždycky něco vymyslí, já se tomu potom směju a prodavačky se po nás jaksi divně koukají.
Jeli jsme tedy do mého oblíbeného nákupního centra. Mají tam nejlepší zmrzku a taky zverimex.
První obchod. Hmm, rozhlédnu se. Je to tady dost příšerné a taky to tu smrdí. Paní prodavačka mně podala první krabici, ale já jsem se neudržel: " Fuj, co to je za hnus!"
Mamka se tváří, že neslyší. Zopakuji to ještě jednou. Potřetí, počtvrté. Přidávám: „ Tu hrůzu nosit nebudu, to radši budu chodit bosky!"
Mamka snad neslyší. Paní prodavačka sice zpozorněla, ale mně je to jedno. Chci vytočit maminku. V další prodejně proto začínám trochu hlučněji chodit. Mamka nic, jen se mě ptá, jestli nemám hlad. Jasně že mám! Ale nevím, co bych si dal. Chci koblížek. Ne, měním to na rohlík. Ne, chci párek v rohlíku. Mamka se trochu zlobí, ale jde do fronty na párek v rohlíku. Už jsme skoro na řadě, když se popadnu za bříško a oznámím jí, že párek nechci. Mamka zdvihne obočí a zamíří k pečivu. Z pečivového koše vezme rohlík a jdeme dál. Já zrychlím a směřuji k chladicím boxům. Vybírám si nějaký jogurt. Mamka mě hledá. Hbitě zajdu za roh a pozoruji, jak zmateně pobíhá sem a tam, protože mě ztratila z dohledu. Oklikou mizím do oddělení s ovocem a zeleninou.
Tady si beru dva banány a čekám, jestli mě maminka najde. Docela jí to trvá, ale už jde. Poznám to na ní z dálky. Je naštvaná. Hned jí hlásím, že jsem měl hroznou chuť na banán, a že si určitě taky dá. Mamka mně nic neodpoví a tak se jí ještě hlasitěji ptám, jestli se nezlobí, ale že já za to nemůžu, když mám tak obrovský hlad. A tvářím se jako andílek. To totiž umím, naučil jsem se to od bráchů. Však mně dospělí pořád říkají, že se mám učit. A bráchové jsou nejlepší učitelé. Co ti mě už naučili různých vychytávek....
Pravda, svačinka se trochu protáhla, ale já ještě nutně potřebuji jít do zverimexu. Mamka zuří. Ale za zvířátky půjdeme.
Druhá prodejna, zase samé strašné boty. Zkouším dvoje a pokračujeme do dalšího obchodu. Hmm, i pro mě je zde překvapení. V celé prodejně vystavovali pouze jedny letní sandály v mojí velikosti a navíc v růžové barvě. To mě docela, jak se říká, překazilo plány. Zlobení mě přestalo bavit. Obracím se k mamce a špitnu: „ Mami, jdeme pro ty první boty, ty byly nejlepší."
Mám pocit, že se o maminku pokouší mdloby. Moje dnešní představení však skončí až doma, kdy rychle vytahuji botičky z kufru, běžím za taťkou a už ode dveří volám: „ Tati, pojď se podívat, jaké mám krásné sandálky!"
Taťka můj výběr chválí, jakmile však uvidí zamračenou maminku, ptá se, co jsem provedl tentokrát.
Usmívám se jako andílek. Tohle mámě neuvěří...
