Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Demence, nebo Démon
Dagmar Tomášková, věk: 55 let
Skutečná kamarádka umí ovládat sama sebe...v opačném případě nemusí setkání po letech dopadnout úplně podle našich představ...
Znáte ten pocit, jako je bodání jehliček po celém těle z radosti, že jste potkali někoho, koho jste velmi dlouho neviděli? Stalo se mi to nedávno. Je to ona? Ptám se svého já a z dálky na ni civím. Je to Pavlína? Nejlepší kamarádka ze základky?! Běžím jí naproti. Kouká na mě vyjeveně a nechápe, co je to za bláznivou ženskou. Blížím se k ní, ruce roztažené, úsměv pomatence. Taková je má radost z toho, že ji vidím. Ustupuje o dva až tři kroky, když najednou vykřikne: „Ježišííí...ahoj!"
Nezřízeně se objímáme, plácáme páté přes deváté, po tvářích nám tečou slzy jako hrachy a barví nám obličeje duhami z použitých líčidel. Po přivítání jako z Amerického filmu soudíme, že dnes máme obě málo času. Domlouváme se, že určitě zajdeme na kafíčko. Vzájemně se prozváníme a
ukládáme si telefonní čísla. „Zavoláme si!" křičíme jedna přes druhou, když se loučíme a rozcházíme.
Za pouhé dva dny se scházíme v kavárně. Pavlína vypadá unaveně, pod očima vaky jako nadýchané polštáře. Koukám na ni a přemýšlím, jestli snad nemá nějaké starosti. Dlouho, hodně dlouho jsme se neviděly, nemůžu na ni naléhat a vytasit se s otázkou, co se jí stalo. Když bude chtít, řekne mi to sama, pomyslím si a nasadím milý úsměv. „Dnes je to na mě," říkám, „dneska tě zvu".
Objednávám dvě kafe a k nim pro každou zákusek. Pavlína se najednou rozpovídá. „Já ti nevím, ale asi se o mě pokouší demence", říká tiše, aby ji nikdo neslyšel. „Každé ráno se budím s bolestmi hlavy a připadám si jako pomatená, celý den jsem taková...jakoby roztřesená...ani magnézka už mi nezabírají", při tomto monologu kouká na svůj zákusek a počítá prsty na rukou. Soucitně na ni hledím a přemýšlím, co na to říct.
„Ále!" vykřikne náhle. „Přece tady nebudeme fňukat, ne?" Leknutím nadskakuji společně se židlí pode mnou, ruka mi vystřelí k hrudníku s pocitem, že se o mě pokouší infarkt.
„Dáme dvoječku bílého?" pokračuje, „když jsme se tak dlouho neviděly, musíme si přece připít na shledání". Mrkne šibalsky.
„Proč ne?" říkám, přesto, že nejsem zvyklá pít. „Jedna dvojka ještě nikoho nezabila".
Zatímco dopíjím svoji skleničku, pozoruji kamarádku, jak do ní padá dvoječka čtvrtá...nebo už pátá? Nevím, nestačím to počítat. Směřuji k ní otázku, zda si takto dopřává často. Odpovídá, že si s manželem každý večer něco „málo" popijí. „Co už", říká, „po těch letech si toho nemáme moc co říct", zahlédnu těžce opilecký, v mých očích i nešťastný úsměv, oči se jí lesknou a vaky pod očima nabyly velikosti melounů. Na celou kavárnu pokřikuje oplzlé nechutnosti a uráží příchozí dámy. Když se ji snažím přimět k odchodu, oboří se na mě s výčitkou, co že si o sobě myslím. „To, že vypadáš tak dobře a spokojeně nemusí znamenat, že jsi šťastná!" křičí na mě a častuje mě opovržlivým úškleblem, hodným čistokrevného opilce.
Po pečlivém zvážení situace se zamýšlím nat tím, zda se u mé nejlepší kamarádky ze základky nejedná o něco jiného, než o demenci, kterou si sama diagnostikovala. Nemohlo by se jednat spíše o regulérní každodenní kocovinu? A neovládá ji démon?
Démon alkohol?
