Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Honzíkova cesta
Marie Ondová, věk: 53 let
Parafráze na Honzíkovu cestu z 50. let. Záchranná mise do Prahy se malým synovcem Honzíkem poté, co se syn rozejde se svou dívkou.
Honzíkova cesta
Už je tomu šedesát let, kdy nasedl pětiletý Honzík do vlaku, aby sám absolvoval cestu za dědečkem a babičkou z Prahy na venkov. Kdysi jsme si četli z knihy Bohumila Říhy v první třídě, a mně to připadalo šíleně odvážné. Sám ve vlaku, kolem cizí lidi a pak umět správně vystoupit...Dnes mi to přijde ještě odvážnější, jak pro rodiče, tak pro děti. Posaďte takhle malé dítě samotné do vlaku? Co všechno by se mohlo stát? Raději na to ani nemyslet.
Náš Honzík jede opačným směrem. Ne sice z venkova, ale z malého města do Prahy. Sedíme v autě: já, náš pes Alwin, synovec Honzík, dospělý syn Marek a můj muž. Jedeme na záchrannou misi. Koho zachraňujeme? Markův zdravý rozum.
„Mami, nechápu to? Jednu hodinu předtím si plánujeme dovolenou a pak najednou střih a má sbalené kufry!" Syn na mě kulí velké oči, podlité slzami. Velká láska se rozpadla v prach a on nechápe proč. Posloucháme tohle lkaní už druhý den a teď s ním jedeme do Prahy, aby se snáze aklimatizoval na prázdný byt. Na byt, kde plánoval prožít se svou láskou zbytek života. Jí ale stačily čtyři měsíce.
Honzík jede s námi. Je elementem bezstarostnosti v této „tragédii". Výlet do Prahy je nečekaným vytržením z šedi prvních školních prázdnin, které tráví na sídlišti. Teď si lebedí na zadním sedadle a pozoruje naší border collii Alwina. V kabince auta je horko, přestože klimatizace hučí na plné obrátky. Alwinovi kapou z tlamy sliny přímo na Honzíkovi kraťasy. „Teto?" Honzík se na mě otočí. „Víš, že ve slinech je DNA?" „Ve slinech?" dívím se, a pak mi to dojde. „Jako že ve slinách?" Jo!" odtuší Honzík a zakroutí hlavou nad mou nechápavostí. „A ty víš, co je DNA?" divím se znalostem absolventa první třídy. „No jasně, je to přece na vědu, vědci to zkoumají, když někoho zavraždí."
Všichni se smějeme, dokonce i Marek. První úsměv od chvíle co přijel z Prahy.
První noc v Markově bytě, nespíme nikdo dobře až na Honzíka. „Prochrápal celou noc", stěžuje si ráno Marek. Honzík spal na druhé straně manželské postele v ložnici, zatímco já s manželem jsme se tísnili na rozkládacím gauči. Malý, zakulacený svéráz je ale fit. „Teto, líbí se mi to tady hezky!" sděluje ve dveřích kuchyně s plným nosem a škrábe se přitom v rozježených vlasech.
Zdá se mi, že léčebná kůra jménem Honzík zabírá. Celé dopoledne hrají oba kluci, které dělí věkový rozdíl sedmnácti let, počítačové hry a pak se Marek rozhodne vzít Honzu do ZOO. Četnost stesků na bývalou lásku, rapidně ubývá.
Vrátí se oba utahaní, ale spokojení. Později se Marek přiznává, že po téměř hodinovém čekání na kaši a řízek v areálu ZOO, míra jeho trpělivosti téměř přetekla, ale v tu chvíli Honza zvedl hlavu a s pusou umatlanou od bramborové kaše pravil: „Marku, já tě mám rád, protože si tak hodnej a hezkej!"
Večer volá Markovi kamarád a sonduje, co bylo příčinou rozchodu. „Nechce se mi o tom mluvit", říká syn a pokládá mobil. Už žádné sáhodlouhé litanie. Myslím, že je to na dobré cestě. Pořád ještě mu tváří sem tam proběhne stín a jeho pohled ulpí strnule v rohu místnosti, ale už má plány do budoucna. Život přece nekončí!
Jedeme domů. Honzík mává Markovi z auta, dokud nezmizí z jeho zorného pole. „Teto, až zase příště pojedete, tak bych s vámi taky pojel", řekne rozhodně a zavrtí se na dětské sedačce. Pak zanoří ruku do psova kožichu a ten mu na oplátku olízne obličej. Usměju se na něj do zpětného zrcátka. Opětuje mi úsměv a jeho tvář se přitom leskne Alwinovou DNA.
