Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Muži
Uklizený sklep
Marta Furchová, věk: 63 let
Budeme prý malovat byt. Konečně! Dnes mi to slavnostně oznámil manžel. Slavnostně proto, že už ho o malování nějakou dobu žádám, zatím bez úspěchu...
Uklizený sklep
Budeme prý malovat byt. Konečně! Dnes mi to slavnostně oznámil manžel. Slavnostně proto, že už ho o malování nějakou dobu žádám. Ne, nemusí se podílet přímo on, fyzicky, lézt na štafle a zase zpět, /aby namočil štětku do bílého Malbytu, či jak se dnes všechny ty malířské potřeby jmenují/ a pak zase lezl na třetí šprincl štaflí, kde se dvakrát rozmáchne a chytnou ho záda. Já bych se při malování obešla bez záchranky, sádry a dlouhodobého klidu na lůžku mého manžela. Klidně bych zvelebení našeho bytu přenechala odborníkům, zvaným malíři pokojů, ale to manžel v rámci soběstačnosti a úspor dosud nechtěl. „Víš, co by to stálo?" Zděsil se. „Vždycky jsem maloval sám, vymaluju i nyní" prohlašuje a gestikuluje při tom pravicí, jakoby už v ruce držel štětku a rozmachoval se po zdech našeho obýváku. Ovšem tehdy, když maloval posledně, mu bylo o něco méně let a byl trochu více zdatný. Ne, to chlapi opravdu neradi slyší, že si s něčím neporadí, nebo dokonce, že se na nich podepsal věk. No, jinými slovy, že stárnou. Najednou zčistajasna usoudil, že „se bude malovat". V tom bude nějaký fígl, mně dosud utajený řekla jsem si ,když se konečně rozmyslel a k malování přistoupil. A opravdu byl. Manžel má totiž poslední léta za kamaráda malíře pokojů. S tím se ovšem vytasil až teď, že jeho kámoš Pepa, co s ním chodí na ryby a pořád nemůže nic chytit, je malíř pokojů. A tak se za manželem chycené kapry a jiné potvory bude asi revanšovat malbou našich tří pokojů. No, sláva! Aspoň k něčemu je manželův koníček dobrý, když já ryby nerada, až tak moc.
Když jsem poznamenala výše, že bych se ráda obešla bez sádry, myslela jsem tím na pravém předloktí nebo stehně mého manžela, až by sletěl ze štaflí při pokusu pohybovat se na nich jako na chůdách, což mu prý jako dítěti šlo velmi dobře. Od těch dob ale uplynulo už půl století a ta kolena, a možná ani ty štafle nejsou to, co bývaly. Přibyl mu věk i kila a nevím, nevím, jak by si s tím štafle poradily. Manžel tedy přenechal malování odborníkovi , ale přesto jsme sádry spotřebovali docela dost. Jak jsme zdi bytu trochu zanedbávali, tak je to na nich znát. Tu škvírka, tu dírka po špatně zatlučeném obraze či hmoždince, tu prasklina, jak pracují panely za ta léta. A tak jsme potřebovali sádru. Hodně sádry! „Není problém," prohlásil manžel, „ve sklepě jí mám několik balíčků." A jal se štrachat ve sklepě. Protože je právě sezóna zavařování, trochu jsem tam uklízela. Aby bylo místo pro nové kompoty a zeleninu. Ale úklid jsem prováděla hlavně v regálech ve výši očí. Ty úplně dole jsem neuklízela dost dlouho. A tak milá sádra nebyla k nalezení. Byla zrovna sobota odpoledne, když se chlapi dali do práce. A teď najednou vše vázne, kvůli mně, prý, že jsem někam založila pytlíky se sádrou. „Tak si kup jiné," namítám, ale v sobotu odpoledne na malém městě asi těžko, ani v neděli neuspěju. Do obchoďáku v okresním městě se jim jet nechce. Potřebují to „zmáknout" ještě dnes a zítra /aby mohli jít zas na ryby/ a navíc si dali nějaký ten panáček, aby jim šla práce lépe od ruky. Takže na nějaké cestování autem nemohou ani pomyslet. Já, která jsem cítila, že je malování v ohrožení jsem se rozhodla, že tu sádru musím stůj co stůj najít a tak jsem hledala a hledala... Najednou jsem si všimla, kolik nepotřebných věcí máme ve sklepě uloženo. Namátkou mohu jmenovat: dvě levé šlapky od kola, prasklý rezavý řetěz , vidlice od motorky, která už několik let neexistuje, ošlapané prasklé holínky, vatovaný kabát zelený, rozbitou baterku, lyžařské vázání z roku raz, dva, které nikdo nikdy nepoužil a ke kterému nemáme boty, starý prasklý květináč, staré časopisy Receptář z roku 2009-2011. To všechno musí zmizet v útrobách kontejneru a snad potom bude ve sklepní kóji něco k nalezení! Tentokrát jsem odpad netřídila na papír, železo či plasty, ale vše putovalo do kontejneru před domem. Ještě jsem neprohlédla umělohmotný soudek, kam ukládám některé potraviny, např.rýži nebo cukr, když je koupíme trochu do zásoby. A vida, něco bílého je na dně, snad mouka nebo je to cukr moučka? Ne, vždyť tu leží ty hledané pytlíky se sádrou.! Vytáhla jsem je ze soudku a vítězoslavně je nesu do bytu. Ale přicházím trochu pozdě, jak jsem zjistila. Chlapi si zatím nahýbali a nahýbali z lahve vodky a asi došlo i na becherovku nebo tam byl v ledničce Fernet? Už ani nevím. Lahve došly. A s nimi i chuť do práce. Takže jsme čekali do neděle. Ale pak to už šlo jak na drátku. Dnes máme krásně vymalovaný byt, od odborníka, konečně, vydechla jsem, když jsem překročila práh bytu. A taky krásně uklizený sklep, konečně...
