Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Moje /ne/orientace
Jarka Bernatíková, věk: 60 let
Jsem člověk,který je, již od dětských let, bez té správné orientace. Z počátku jsem byla dost nešťastná, když jsem se už jako dospělá párkrát ztratila nebo zatoulala. Nakonec jsem však přišla na to, že se i s touto "deformací" dá celkem slušně žít a občas z toho i něco "vytěžit".
Ani nevím, čím je to dané, že již jako malá dívenka jsem měla problém s orientací. Mé vzpomínky sahají do dob, kdy jsem měla asi 5 let. Pamatuji si, že jsem byla s mámou a tetou nakupovat v obchoďáku. Poctivě jsem se držela maminčiny sukně, ale najednou jsem zahlédla nádhernou mrkací pannu, a byla jsem ztracená. Hledala jsem očima své příbuzné, ale davy lidí kolem mě unášely dál po oddělení. Plačící holčičky si naštěstí všimla nějaká prodavačka, a tak se záhy ozvalo z amplionu: „Našla se plačící tmavovlasá a černooká holčička stáří asi 5 let v tmavomodrých šatičkách, slyšící na jméno Jaruška". Za pár minut jsem už byla v mámině náručí a usmívala se na svět kolem.
Na tento zážitek z dětství jsem si vzpomněla, když jsme byli s manželem a dětmi v bývalé NDR v Drážďanech nakupovat. Uběhlo čtvrtstoletí, mobily nebyly a já šla do nějakého obchoďáku shánět paruku pro kolegyni. Manžel šel zatím do bistra s dětmi, dát si nějaké občerstvení. Já se kasala svou školní němčinou a vrhla se mezi nakupující. Vše šlo hladce, prodejnu jsem sice našla, ale paruku této barvy neměly, a tak jsem šla k východu. Když jsem jej uviděla, řekla jsem si: „Holka, ty jsi ale dobrá, tak rychle ses vymotala z davu. No, ale okolí před východem mi nic neříkalo, bistro tam nebylo a já tušila, že je zle. Vylezla jsem zkrátka jiným vchodem a vůbec jsem nevěděla, kde je v té chvíli má rodina. Slzy na krajíčku, hrůza v očích, v takovém stavu mně našel manžel u výtahu a já se zařekla, že už se sama nikam nevydám.
I když jsem pracovala hodně let u železnice, nedá se říct, že bych byla typ s rozhledem a přehledem, kde, kdy co a kam jede. Jednou jsem jela z Ostravy Poruby do Havířova. Na nástupišti stál vlak, tak jsem nastoupila. Když jsem uviděla pána s notebookem, utvrdilo mně to v tom, že sedím ve správném vlaku. Po půlhodině se dotyčný ptá: „Paní a myslíte, že tento vlak i odjede"?
Jasně, že neodjel, ptala jsem se strojvedoucího a ten mně se škodolibým úsměvem odeslal na jiné nástupiště. To, kdyby ještě viděl mojí „režijku", asi by si poťukal i na čelo.
Těsně před Vánoci v roce 2011 jsem měla přednášky v Ostravě, a tak jsem se vracela domů až odpoledne. Nevím, co za vlak jsem si nalezla, ale po příchodu na nástupiště jsem zjistila, že nejbližší 3 hodiny nepojede vůbec nic. Volala jsem manželovi a ten řekl jednu větu: Nehýbej se z nástupiště a čekej, než přijedu, nebo by se taky mohlo stát, že nedojedeš domů ani na Silvestra"!
Vím, že nás je více, podobně postižených, že v případě, že je něco jinak, nebo jsme v časové nouzi, začínáme zmatkovat a ztrácet orientaci. Na praxi se mi stalo, že paní, se kterou jsem šla navštívit klienta, mně vedla jiným východem z domu a hned nevěděla, kde zrovna jsme. A úplně stejně jsem na tom byla i já. Nalezly jsme pak nějaké „styčné body" a lehce se pak na ulici zorientovaly.
Největší hrůzu mám z cestování sólo. Už na něj několikrát došlo a byl to mazec. Když jsem byla poprvé v Praze, toulala jsem se po ulicích z papírem v ruce, kde jsem měla krok po kroku napsáno, kam a kdy se vrtnout. A to jsem se snad stokrát ptala, kudy, tudy......Naposledy jsem byla v Praze před měsícem. Opět sáhodlouhé přípravy, spokojená jsem byla ještě ve vlaku, ale když jsem vyšla rezkých krokem do haly, ta tam byla moje odvaha. Papír z pokyny jsem už nenosila v ruce, abych nebudila dojem pomotané venkovanky, ale často do něj nahlížela. Humorné na tom mém putování byl fakt, že ani ti Pražáci mně vždycky neposlali správným směrem a nenavnadili do správného spoje. Korunu mému putování dali dva mladí Ukrajinci, kteří mně s naprostou jistotou poslali tím správným vchodem do metra. Ale tím, že jsem byla odkázána sama na sebe, jsem studovala způsob, jakým cestováním v metru funguje a začínám lecos chápat....
Také z toho důvodu, že jsem cestovatelský ignorant a motovidlo, jsem se rozhodla pro „babské jízdy" s malou vnučkou. Nejezdíme daleko, jen pár zastávek vlakem, autobusem nebo pěšky. A já si připravím itinerář cesty a pomaloučku se otrkávám. Naštěstí holčička nějakým mimosmyslovým vnímám chápe, že i já jsem vlastně malá holčička, která chce sobě, jí i všem ostatním dokázat, že když se ženská do toho opře, dokáže být velice samostatná i „zcestovalá". Největší odměnou mi je pak hláška malé „tříleťačky":" No, babí, to jsme ale šikovný holky, že jsme trefily domů, že jo?!
Přemýšlela jsem, čím to může být? Moje maminka byla levačka a já mám podezření, že jsem asi z počátku brala věci právě do této končetiny. Možná mně přeorientovala a mně se někam zatoulal smysl pro orientaci. Já totiž obracím žehlicí prkno zcela opačně než všichni členové naší rodiny! Že by bylo právě ono důkazem toho, že jsem v tom všem nevinně?......
