Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Zaměstnání
Cestovatelská story aneb Já nechci spát v Předměřicích
Marta Furchová, věk: 63 let
Údělem lidí z malého města e dojíždět za prací do města většího. V mém případě krajského, vzdáleného od nás asi 30 km...
Cestovatelská story aneb
Já nechci spát v Předměřicích!
Navlékám župan, bačkory, a dělím se o tuto story.
Údělem lidí z malého města je dojíždět za prací do města většího. V mém případě krajského, vzdáleného od nás asi 30 km. Práci jsem měla velmi pěknou a zajímavou. Tedy pro mne. Pracovala jsem jako knihovnice ve Vědecké knihovně. Líbilo se mi tam téměř vše až na pracovní dobu. Hlavně ve středu. To jsme měli otevřeno až do 9 večer. Každý druhý týden na mne přišla služba a domů jsem se vracela posledním vlakem. Když jsem dojela domů, bylo již půl dvanácté. Ale druhý den jsem mívala odpolední směnu, takže jsem odcházela z domu zase později. Až jednou...
V rámci vzdělávání jsme právě navštěvovali kurs asertivity. Začínal již v půl osmé ráno. Probíhal celé dopoledne a odpoledne jsem nastoupila na směnu.
Byla zase středa. Po deváté večer jsem opustila pracoviště a chtěla jsem jet do nějakého hypermarketu s nočním provozem, aby mi čas lépe uběhl. Obyčejně jsem to tak dělávala, protože na vlakovém nádraží se večer prostě pobývat nedalo. Zima, hluk, ovínění a jinak zdevastovaní /snad budoucí cestující?/ mi prostě vadili. Hodně vadili. Jenomže dnes všechno mělo být jinak. Spletla jsem si autobus a jela jsem jiným směrem někam na sídliště. Sakra, kam to jedu? Já jsem si spletla linku!
Ihned jsem vystoupila a vracela se směrem ke knihovně. Blížilo se k desáté večer a já jsem spěchala, aby mi neujel poslední večerní spoj na nádraží. Najednou se přímo proti mně vyrojil hlouček nějakých mladíků. Byli velmi hluční a zabírali celý chodník!
Zmocnila se mě panika! Bylo to v zimě. Toho roku bylo i u nás dost sněhu, který se držel už dobrý měsíc. Kvůli vyhrnutému sněhu na kraji chodníku jsem nemohla přejít mimo přechod. Musela jsem se s partou střetnout tváří v tvář. Zrychlila jsem krok. Muži si asi všimli, že se jich obávám a také zrychlili. Čelní střet s nimi byl nevyhnutelný. Skoro jsem se dala do běhu, abych už byla na přechodu. Najednou se za mnou ozval dupot. „Jdeme za ní!"Vykřikl někdo z nich. Možná to tak ani nemysleli. Třeba mně chtěli jen postrašit, utěšovala jsem se v duchu, když jsem se trochu uklidnila. Ale povedlo se jim to náramně. Najednou se v zatáčce objevil. Autobus! Konečně! Ulehčeně jsem vydechla a cpala se rychle do poloprázdného spoje. Vyklopil mne na nádraží a já jsem pokračovala stejnou cestou jako vždy ke svému nástupišti. Vlak už tam stál. Přišlo mi, že je připraven trochu více vlevo než bylo obvyklé, ale moc jsem se tím nezabývala. Rychle jsem nastoupila. Sotva jsem dosedla, viděla jsem, že je něco špatně. Vidím samé neznámé tváře! Jezdila jsem tím nočním spojem jen občas, ale ti lidé v mém vlaku mi bývali alespoň trochu povědomí. Najednou se vlak rozjel. Co to má znamenat? Vždyť on jede opačným směrem! A má jet až za 5 minut! Pane Bože, vždyť já jsem v jiném vlaku! V takové situaci jsem se snad ještě nikdy neocitla! Kdyby byl aspoň den! Kdyby to nebyl poslední spoj! Kdybych nemusela zítra do práce! A dokonce hned ráno! Hrůza mně pojala. Co si jen počnu?
Postavila jsem se do uličky a hned jak vlak zastavil jsem vystoupila. Čtu jméno zastávky „Předměřice". To už asi ani není součást města, vyděsila jsem se. Co tam budu dělat? Jak se dostanu zpátky do města? Vše jsem viděla černě. Sotva jsem opustila vlak, vyklopila jsem svůj omyl výpravčímu. Ten mi rozsvítil setmělou čekárnu, která sousedila s jeho kanceláří a já jsem v největším zoufalství dopadla na dřevěnou lavici. Když jsem byla schopna uvažování, žhavila jsem telefon a volala manželovi, co se mi stalo. Doufám, že nebude ještě spát! Bylo totiž skoro půl dvanácté! Snad mne odtud vysvobodí! Doufala jsem. Vyslechl mne a ujistil, že nejpozději za hodinu mne vyzvedne. Oddechla jsem si a čekala. A čekala... Ozval se ve čtvrt na jednu. „Auto nám nejede, je vybitá baterie. Jdu za kamarádem, snad tě přiveze." Velkou radost jsem z toho neměla, ale aspoň něco, snad se stihnu doma trochu vyspat. Uvažovala jsem nahlas. Uplynula zas půlhodina. Nejmíň. Zpráva, kterou mi volal mně úplně uzemnila. Kamarád byl na myslivecké schůzi s občerstvením a je tudíž pro řízení nepoužitelný. Manžel byl i za známým taxikářem. Myslila jsem, že aspoň tam mi svítá naděje na odvoz. Bohužel. Známý ležel se záchvatem žlučníku. Zhroutil se mi celý svět! Co jen budu dělat? Manžel mne svým návrhem úplně ohromil. „Co kdybys tam přespala? Říkáš, že tě tam ten výpravčí nechá, že je tam teplo... Já opravdu nemám jak přijet."
Nejraději bych se neviděla! Bylo mi do pláče. Klesala mi víčka. Opřela jsem se rukama o bradu a začala na stole klimbat. Začaly mne hrozně brnět ruce. Takhle asi ne, řekla jsem si v duchu a lehla jsem si na tvrdou dřevěnou lavici, kterou jsem přistrčila těsně k topení. Pod hlavu jsem si dala kabelku, v té chvíli můj jediný majetek. Skoro jak bezdomovec, pomyslela jsem si trpce. Pořád mi něco chybělo. Neměla jsem se čím přikrýt. Sundala jsem si bundu a použila jako pokrývku. Na jak dlouho jsem usnula, nevím. A zda vůbec. Převalovala jsem se a najednou svítalo. Slyším zvenku hlasy. Dívám se na hodinky. Skoro půl šesté. Lidé začali přicházet k prvnímu vlaku. Rychle jsem si porovnala oblečení a čekala, až se vlak objeví. Po chvíli jsme nastoupili a ještě před šestou jsme byli ve městě. První moje cesta vedla k toaletám. Ale co to má znamenat? Byly zavřené. Ani tam nebylo uvedeno, kdy je otvírají. Vyšla jsem před budovu nádraží a uvažovala, co budu dělat dál. Do oka mi padla otevřená prodejna před nádražím. Zakoupila jsem si nějaké pečivo a minerálku. Tak bych si dala něco teplého k jídlu a pití! Ale musím počkat, až v práci. Kurs jsem absolvovala jakž takž bez problémů, ale obávala jsem se toho, jak vydržím bdělá po celou dobu směny až do večera. Tři, čtyři kafe to spraví, řekla jsem si s nadějí. Ale odpoledne nastala krize. Překonala jsem ji jen silou vůle. Sedm večer. Konečně! Rychle spočítat peníze, odevzdat a hurá domů! Jak jsem se těšila na svou postel ! Ještě dlouho jsem měla v paměti ty chvíle bezmoci a beznaděje. Začala jsem více přemýšlet o lidech, kteří se dostanou do situace, kdy nemají kde přespat. Do té doby jsem je trochu odsuzovala, že si svou nedobrou situaci zavinili sami. Svým postojem k životu, svým neuvážlivým jednáním a konáním. Dnes už je nehodnotím tak příkře. Vždyť hranice mezi těmi, co se mají a nemají kam vrátit je někdy tak tenká...
