Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Jak se nechat dobrovolně okrást
Šárka Rosová Váňová, věk: 49 let
Mít zaměstnání je jistě povznášející pocit. Je skvělé být součástí celku, který vytváří hodnoty, být na výši. Ale celek vytváří jednotlivci, kteří dokážou tomu druhému udělat ze života peklo. A jak už to tak bývá, najednou je člověk na vše sám.Je otřesné, jak se v současné společnosti mnohdy s lidmi zachází. Mít práci za každou cenu, nebo rezignovat?
Lidi drazí, nemyslím tím zavolat na zloděje a věnovat mu svoji portmonku. Nebo otevřít kapsu a říci mu: "Na, vezmi si."
Myslím tím nechat se zaměstnat v rodinné soukromé firmě. Jakmile to uděláte, máte o problémy postaráno. Přišla jsem o práci, to se někdy stává. Byl to job k pohledání, žila jsem dlouhá léta jen pro něj. Byla na výsluní a ve výšinách, které se až slunce dotýkají. Kdo nepoznal bolestný pád z výšky na dlažbu, jen stěží pochopí.
A tak jsem padla mezi lid dělný a prostý. Alespoň tak si člověk připadá, když je na něj nahlíženo jako na totálního neumětela a neschopného troubu. Prostě tak se spatra pohlíží na tu paní "Někdo", které se musí za každou cenu dokázat, že je "Nikdo". Z pohádkového platu, který vám slíbí, a že k němu přidají i provize, najednou nějak sejde. Plat je na úrovni bídy s nouzí a na provizi dosáhnete, jen pokud dokonale obalamutíte klienta a utrhnete podvodem zakázku konkurenci od huby.
Ale i takovou provizi dostanete jen tajně. Strčíte si ji do rukávu, aby ji vážený pan jednatel nemusel danit. A tím okrade stát a potažmo vás taky. Hubený základ vám postačí na pokrytí životního minima. A vaše směšné roční příjmy jsou tak akorát pro výsměch v bance, kam byste si náhodou šli pošetile požádat o úvěr. Na hypotéku můžete rovnou zapomenout. A jak směšná bude výše vašeho důchodu nebo následná podpora v nezaměstnanosti, to si dovedete jistě spočítat velmi jednoduše sami.
Tiše trpíte ponižující podhodnocení a polykáte pocit ponížení. Proč ne, když je člověku kolem padesátky, není už příliš žádanou pracovní silou...
A pak se do hry přidávají rodinné vazby ve firmičce. Dva jednatelé vlastní jednu sestru, kterou zaměstnávají. A ta vlastní jednu poměrně vážnou duševní poruchu. Projevuje se mimo jiné tak, že neumí zacházet s penězi. Finanční gramotnost by měla být vyučována už na základních školách. A její neznalost trestána na hrdle. Leč sestra si půjčuje, pod záštitou svých loajálních a láskyplných bratrů, na drahé zahraniční dovolené, kupuje nesmysly. Samozřejmě úvěr stíhá úvěr. Bráchové ale pomáhají, jak můžou, hlídají před ní firemní finance a pro jistotu jí dají do ruky jen nezbytnou hotovost, aby si třeba natankovala služební auto.
Jenže. A teď to přichází. Sestra si přeci jen najde šikovně cestičku, jak si pomoci v dluzích a vypůjčí si vaši provizi. Pak vám jen zavolá a věcně s připomínkou vašich hezkých vzájemných vztahů oznámí, že si ty peníze půjčila. Prostě jen na chvíli. Až bude mít, tak hned vrátí. A vám je předem jasné, že to bude přesně na Svatého Dyndy. Prostě jindy.
A tak se poprávu naštvete a oznámíte to jejím bratrům. Ti jsou opět loajální. Místo okamžitého vyhazovu dostane vyhubováno. Vám poskytnou odškodné a něco navíc. Aby se neřeklo. A hlavně ne někde nahlas. Požádají vás, ať zůstanete. Divíte se jim? Ochotnějšího a solidnějšího pracanta by za tu almužnu těžko pohledali.
Jejich sestra se tváří na výši. Její choroba jí neumožňuje sebereflexi. Ale nenávist a mstu ano. Chvíli v ní bují mánie, chvíli deprese. A podle toho s vámi z pozice nadřízeného jedná. Na svou stranu si nakloní další kolegyni. Najednou je všechno špatně. Co uděláte s tím nejlepším přesvědčením špatně, musíte udělat znovu, ale samozřejmě správně. Za každý omyl či pochybení se musíte řádně omluvit. Jet stovky nebo desítky kilometrů znovu předělat, opravit to zpackané. Vždycky se přeci nějaká moucha najde.
Pak s vámi kolegyně odmítne spolupráci. Pro vaši neschopnost. Nemá na vás prostě už nervy. Dokonce vám zase začne vykat. Začínáte tušit, že je zle. Tady už je rozehrána hra o nervy. A o vaše zdraví. Pocit frustrace, zmaru a zbytečnosti vás denně nahlodává jako kaz zub. A vy se začnete stejně tak viklat. Při vzpomínce na to, že musíte odevzdat výsledky své práce, se vám chce zvracet. Víte předem, že jste odvedli přinejmenším hrozný výkon. A za chvíli se vám to opět potvrdí. Jen marně hledáte oporu v obou bratrech šílené sestry. Bližší košile než kabát. To je už léty prověřené. A tak v zoufalém psychickém stavu odcházíte z místa. Za tu almužnu vám tohle přeci vůbec nestojí...
Podlomená psychika vás v ten moment ale zradí a propukne nemoc, která vás na dlouhé měsíce přibije k posteli. Jako Krista na kříž. Ne, nechcete být v roli mučedníka a nakonec nad ní vítězíte. Z jednatelů vytáhnete sotva polovinu dlužných provizí. Ještě vám z nich jako bonus odúčtují přemrštěnou částku za umytí interiéru vámi už umytého služebního auta. Na rozloučenou vám šílená sestra napíše dopis, kde vás viní z vašeho šikanování své osoby. Ale přeci vy jste ten, kdo utíká.
Nakonec s pocitem úlevy stojíte před úřadem práce a mačkáte nervózně kabelku s očekáváním dalších útrpných procesů.
Ale za ten pocit svobody a ponaučení do dnů příštích to všechno přeci stálo. Nebo ne? Říkáte si "už nikdy". A víte, že lžete sami sobě. Protože "už nikdy" za vás přece složenky nezaplatí.
