Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Plavu si ani nevím jak
Hana Nevrlá, věk: 31 let
Zažila jsme to asi každá. Když přijde dítě, svět se scvrkne do jednoho velkého stereotypu a celý vesmír se točí kolem malého uzlíčku. A je to tak správně, matka příroda je geniální. Jenže pak nastane moment, kdy musíme zpět do práce. A to není vůbec jednoduché... Potřebujeme však záchranný kruh?
Plavu si ani nevím jak
Milé maminky, obracím se přímo na vás, jelikož tyto řádky neřeknou nic většině mužů, ani svobodným slečnám, které si vybírají pana božského. Většina z nás toho pravého našla a v oparu zamilovanosti otěhotněla. Z nádherného voňavého uzlíčku vyrostlo dítko svých vlastních názorů a pohledů na svět. Mateřská dovolená, během níž jsme si „odpočinuly", však po nějaké době končí, a my se musíme vrátit zpět do pracovního procesu. Někdy se vracíme na místo, kde nás šéf s láskyplnou náručí vítá zpět, jindy hledáme úplně nové zaměstnání. Ač je to tak či onak, přirovnala bych to k jezeru, do kterého nás hodí a my musíme plavat. Podá nám však někdo záchranný kruh?
Zmítané vlastní nejistotou a se sebevědomím na bodě mrazu vystupujeme ze své bubliny mateřství. Toužíme po práci, která by byla v dokonalém souladu s výchovou dětí, domácností i manželskými povinnostmi. Ač se to zdá snadné a pro člověka neznalého „z toho všechny matky dělaj vědu", je to proces náročný. Takže plavky na sebe a hup do vody.
Když jsem se účastnila pohovoru předtím, než jsme se stala matkou, hýřila jsem vědomostmi. Hluboký výstřih byl samozřejmostí a kratší sukně nutností. Po druhém dítěti jsem však absolvovala pracovní pohovor docela s problémy. Na dekolt jsem se už spolehnout nemohla a o minisukni jsem si mohla nechat jen zdát. Věděla jsme, že tohle mi kladné body nezíská. Před onou důležitou schůzkou jsem se asi po roce upravila a vydala se vstříc novým příležitostem.
Ač se jednalo o příjemné prostředí restaurace a můj hypotetický šéf byl usměvavý pohledný mužský ve slušivém obleku (miluji muže v kvádru), už od pohledu jsem působila nervózně a rozpačitě. Diskuze trošku drhla a já zjistila, že ač jsem schopná zplodit děti, s kloudnou větou, co dává smysl, to nedovedu. Nejen, že chlápek po pár minutách začal uhýbat očima, ale dokonce se jeho dotazy začaly týkat mé rodiny. Zřejmě tušil něco nekalého.
Kvalifikaci jsem měla, vzdělání také. Bohužel jsem v bouři mateřských hormonů byla naprosto upřímná (jak jinak, nebudu přeci své děti vychovávat ve falešném světě) a potopila jsem jak sebe, tak snad všechny matky světa. Z práce z domu se nakonec vyklubaly pracovní výjezdy do Prahy, načež jsem vyjádřila svůj názor větou: „Ale já kojím". Chlápek vytřeštil oči.
V hlavě se mi náhle objevila představa stráveného víkendu s takovým mužským, samozřejmě pracovního charakteru, ale myšlenkami jsem se ihned vrátila k manželovi a svým dvěma dětem. I když jsem plavala a plavala, teď by se mi hodil ten záchranný kruh. Bradou už jsem byla pod hladinou a občas jsem si i lokla. Voda byla fakt hnusná.
Po zbytek pohovoru padaly dotazy typu: „Jak dlouho chcete zůstat na mateřské? Kolik plánujete dětí?" Apod. Na to jsem odpovídala bez zardění: „Chci se dětem věnovat, takže plánuju být doma minimálně další tři roky. S dalším dítětem nevíme, ale ještě jedno bychom možná chtěli." Tím jsem pohřbila i tu poslední kapku naděje, že by mě ten fešák vzal aspoň jako uklízečku. Chlápek se odmlčel a začalo mu tikat oko. Atmosféra houstla a jeho rty se jemně chvěly. Už už jsem ve vzduchu cítila otázku: „Tak proč jste sem, ženská, vůbec lezla?" ale byl to gentleman, jenž se nepatrně usmál a řekl: „Tak Vám děkuji za Váš čas." Očima mi jasně naznačoval, že jeho čas je drahocenný a tímto kafíčkem se mnou přišel o rozhovor s dalšími, zřejmě mnohem zajímavějšími adepty. Já si však z tohoto posezení odnesla jasné představy o mé budoucnosti a po půl roce jsem raději potřetí otěhotněla.
Třeba se mezi vámi objeví některá, co se hodí do vody a od prvního momentu je z ní aquabela. Dle mého názoru to však maminky, co se vrací do zaměstnání, nemají jednoduché. Ty, co zvládnou pohovor mnohem líp než já, a jsou přijaty, musí skloubit rodinu a zaměstnání a oprášit své schopnosti a vědomosti. Věřím, že až někdy projdu pohovorem a někdo mě hodí do těch zpočátku chladných vod plných vln a vodních vírů, časem se zdokonalím ve všech plaveckých stylech - přes šlapání vody, čubičku, prsa až ke kraulu a znaku. Člověk musí překonat jen ten prvotní strach a už nebude potřebovat žádný záchranný kruh. Stačí si věřit a těžit z toho, co nám život nabídne. Myslíte, že chvíle strávené doma u dětí z nás udělají zakrnělé neplavce? Dle mého jsme naopak díky nim mnohem moudřejší a dospělejší a díky novým znalostem dokážeme přeplavat i kanál La Manche. Vždyť plavání je jako jízda na kole - stačí si vzpomenout. Je to jen o cviku a v hlavě nám po čase zazní slova známé písně: „Plavu si ani nevím jak..."
