Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Kéž by tomu tak bylo...
Dana Beňaková, věk: 60 let
Za kolik dnes pořídíme základní potraviny, za kolik nakoupíme máslo, chléb, nebo kolik minimálně že nám musí zaměstnavatel za práci na plný úvazek za měsíc zaplatit, to určitě zajímá každého běžného občana,jaká je výše životního minima...to dnes zajímá téměř každého, ať už má rodinu početnou nebo žije zcela sám.
Kéž by tomu tak i bylo...
Tohle nejspíš napadlo většinu občanů, když v televizi sledovali anktetu s kandidáty na prezidenta.
Ale od začátku.
Samozřejmě, že každý z kandidátů chce být vítěz, chce to být právě on, který po dané období bude hlavou státu, aťuž pro svoji kandidaturu má důvod spíše mocenský či jen prestižní.
Jenomže už podruhé je u nás prezident volen přímo, lidem, nebo, klidně si to přiznejme, davem.
A pokud kandidát na prezidenta chce, aby mu davy odevzdaly své hlasy, musí je přesvědčit, že právě on a jedině on, bude pro ně ten pravý prezident.
A tak jeden každý z kandidátů pořádá tu větší, jinde zas menší, ale kampaň, vlastně takové „masírování mozků" voličům.
Ten slibuje a preferuje tohle, onen zase tamto, ale všechyn ty sliby mají jedno společné, voličům se co nejvíce zalíbit a získat jejich hlasy.
Letos přišlo jedno z informačních médií s novinkou. A sice s anketou, jak moc že pezidentští kandidáti znají starosti a život obyčejných lidí.
Nic světaborného, jen měli zodpovědět, zda vědí, kolik dnes že stojí máslo, za kolik se dá koupit chleba, jaká je u nás průměrná hrubá mzda ( na kterou ale většina pracujících sotva dosáhne ), jaká je výše minimální mzdy a také kolik činí životní či existenční minimum.
Ze začátku to i šlo, dá se říci, že kandidáti „byli v obraze". Když však došlo na ono životní a existenční minimum, nejenom že stočili řeč na minimum sociální, což je přece jenom něco trošku jiného, ale o výši částek jak životního, tak existenčníh minima neměli ani páru.
Někdo je odhadoval tak tak kolem šesti tisíc měsíčně, jiný se odpovědi vyhnul tím, že minimální mzda je přece 12.200 Kč a nebo se třeba domníval, že minimální mzda a životní minimum je jedno a totéž. Nakonec tam částka 3 400 Kč, ono životní minimum pro jednotlivce, přece jenom někde zazněla. Ale o exstenčním minimu už ani ťuk. Jako by se tu částku 2 200 korun snad přímo báli vyslovit.
Přitom ne každý, kdo je nucen na ni být, a jedno jak že dlouho, odkáznaný, si to tak nějak i sám zavinil, pouze svým vlastním přičiněním nebo spíše nečiněním.
Přijde nemoc, nebo člověk sice dělá stále stejnou práci ve stejné firmě, která sice jen papírově, ale zanikne a vznikne namísto ní jiná, s jiným názvem... nebo kvůli složité úřední papírařině vám prozatím dají jen to minimum, zda životní nebo jen existenční, na tom už tolik nesejde, s tím, že přece vám to pak všechno doplatí, takže vlastně se nic nestalo. To, že vy ale žijete tady a teď, to nikoho zase až tak moc nezajímá.
A tak při poslechu odpovědí prezidentských kandidátů na jim kladené otázky chtěj nechtěj člověka napadlo - „kéž by tedy měli pravdu, kéž by tomu tak skutečně i bylo, že životní či existenční minimum bude ve výši oněch zmiňovaných alespoň šesti t isíc".
