Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Noční maraton
Vendula Koudelová, věk: 25 let
Fejeton o naprosto neplánovaném nočním výletu do baru. Který skončil asi tak, jak si každý z nás nepřeje.
Noční maraton
V deset už budeš v posteli, věř mi. Určitě to mnohé z vás znáte. Mít kamarádku, která má naprosto jinou pracovní dobu a tudíž nemáte dlouhý čas možnost se setkat. V ten večer po náročném procesu odlíčení a nasoukání se do pyžama, jsem již měla nažhavenou televizní stanici, jež je známa vysíláním té nejrudější bibliotéky světa. Jedná se o slavné příběhy ženy, která v životě zcela jistě nezažila ani jeden nešťastný den, protože díky němu by nezískala námět na další nejnepředvídatelnější, nejkomplikovanější a nejzamilovanější příběh. Pokud i po tomto detailním popisu stále nevíte vo co go, nebudu vaše mozkové závity nadále trápit nenapověditelnými nápovědami a rovnou odtajním jméno Rosamunde Pilcher. Snad už jste nyní alespoň z části v obraze. Snažila jsem se tedy přítelkyni mlžit jako již několikrát před tím. Jsem vážně unavená, dnes byl opravdu dlouhý den, stejně by se mnou nebyla zábava, akorát bych to tam kazila. Ne. Nedala se odbýt. Změnila jsem tedy zelenou diodu na TV v červenou a šla ze sebe udělat alespoň jen částečného zombie. Až mi téměř vhrkly slzy do očí, kolik vrstev make upu jsem tak pracně odstraňovala a které musím opět nahodit. Mimochodem ty slzy v očích mi samozřejmě, nečekaně, rozmazaly řasenku, tudíž celý proces jsem odstartovala na novo. Téměř o hodinu a půl jsem byla téměř hotova. Jen přeláknout Elvisovu vlnu, která se mi vytvoří vždy po horké koupeli na ofině. No co už, udělám z toho svou přednost a může se vyrazit. Paradoxně se přes počáteční otrávení a nechuť začínám těšit a proudí ve mně rebelská nálada. Ta mě ovšem již při vchodu do dveří proslulé putyky opouští. Z dvaceti stolů jsou obsazeny pouze dva v tzv. štamgastské sekci. Začíná mě popadat hysterie. Nejradši bych kamarádku, která v zápětí přichází, přetáhla svou hranatou kabelkou, ke které měla vždy tolik výhrad od jejího samotného nákupu. Konečně jí můžu předvést, že je vhodná alespoň k jedné věci. Uklidňuje mě jedině to, že jsem ušetřila za elektřinu, nevrazila žehličku do zásuvky a nezkrotila tu svou čelní vlnu. Po procesu přijetí této situace jsme probraly běžné věci, tedy ona vyklopila značnou část svého půlročního života, co jsme se neviděly. Já jako vždy dělám vrbu a mohu něco vyřknout, pouze využiju li prostoru mezi jejím nadechnutím k další zpovědi. Beztak jsou moje zážitky bezpředmětné, ne-li nudné a nakonec se stočí k jejímu tématu. Pro případ těchto situací jsem se naučila využívat své „přednosti" a to schopnosti workoholika. I když v pracovním nasazení touto dovedností nikterak nevynikám, v situacích jako je tato, neodcházím domů, dokud to, co se lije, teče a má kulatá hlava se jen tak ledabyle nevznáší ve vzduchu. Má to dvě obrovská plus. Prvním je to, že buď je vám naprosto jedno co přítelkyně povídá a jen tupě kýváte anebo, je tu režim: „Jsem tu, ale nejsem tu." Takovýto mód je v tomto prostředí nepostradatelnou součástí komunikace. Hlavou vám běží miliony myšlenek a situací, ale bohudík ani jedna se netýká současného probíraného téma. Samozřejmě musíte občas ukázat iniciativu slovy: „Souhlasím s tebou."„Máš naprostou pravdu, jistěže to byla jen jeho vina." Aby nebyl váš režim prozrazen. Druhé snad ještě větší plus představuje to, že značná převaha alkoholu vůči krvi, jak samy jistě víte, dokáže rozproudit čas poněkud rychleji, tudíž cesta do postele vás volající se tím krátí o několik světelných let. To jsou zatím nejspíš všechny Hruškovi vychytávky, které v současnosti využívám. Po opravdu „vydařeném" večeru uléhám v 2:30 do vytoužené postele, neodlíčená, neučesaná, neoblečená a s nelibým zápachem. O pár minut později 5:30 se probouzím a přítelkyni proklínám. Osmihodinová šichta kancelářské krysy je pro mě utrpením a já už nyní opět vím, proč se spolu scházíme nejdříve po půl roce.
