Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Chvilka poezie i chvilka sprosťáctví
Michaela Spáčilová, věk: 38 let
Snaha o opravdovou a vědomou výchovu, která by respektovala a zároveň vedla žádoucím směrem vývoj těch malých tvorečků, má někdy na svědomí bizarní situace. Někdy je prostě důležitější zareagovat okamžitě a pak jen s napětím sledovat, co všechno člověk v dobrém úmyslu může způsobit. Ale i v těchto případech snad platí, že když je veden úmysl láskou, dopadne vše dobře - jako v pohádce.
„Mami, že hovno není nadávka?" Ptal se mě nedávno devítiletý syn. „Záleží na tom." Odpověděla jsem neurčitě.
„Na čem záleží? Vždyť jsi říkala, že hovno je zkratka," dopálil se Matěj, když jsem ho shodila před mladší sestrou, která mu tvrdila, že hovno se neříká, protože je to sprosťáctví. Nechala jsem práce a šla jsem vysvětlovat. „Milé děti, hovno je zkratka pro HOVězí lejNO. Když ukážete na kravské výkaly a řeknete hovno, není to sprosté slovo. Když někomu řeknete to slovo v jiné souvislosti s úmyslem jej třeba urazit, je to sprosťáctví." Konec výkladu, řekla jsem si. Ale ne.
„Mami, a když řeknu paní učitelce, že je kráva a ona je ale paní učitelka, tak je to taky nadávka, že jo?"
„Ano, Valinko." Odpověděla jsem šestiletému děvčátku a doufala jsem, že to v budoucnu nikdy paní učitelce neřekne.
„No, ale to potom slovo PRDEL, KURNÍK a ......."
„A dál už dost", obořila jsem se na Matěje, který se nad problematikou evidentně hluboce zamyslel.
„Děti, každé slovo je jen shluk hlásek a samohlásek a význam mu dali lidé na základě všeobecné domluvy. Navíc každý člověk ta slova vyslovuje v jiných souvislostech, s jinou motivací a úmyslem. A všeobecná dohoda je, že ta slova a ještě jiná, která tu ale nemusíme všechna vyslovovat, jsou hanlivá a zesměšňují a ubližují nejen toho komu je říkáme, ale také toho kdo je vyslovuje."
Bylo ticho a já si myslela, že tím to skončilo. Vrátila jsem se k práci a v duchu se pochválila za odvedený výkon.
„Mami, ale to znamená, že když si to slovo říkám jen tak pro sebe, tak to nevadí." Matějova poznámka zněla logicky.
„Máťo, a proč si ta slova chceš jen tak říkat? Co tě na tom láká?" ptala jsem se, i když jsem samozřejmě myslela na to, jakou chuť má člověk na zakázané ovoce.
„Kluci to pořád říkaj, tak já chci taky."
„Holky to říkaj taky," přidala se Valinka.
Nedalo se nic dělat a já musela najít nějaké řešení. A nápad přišel záhy. To, jestli byl dobrý, ukáže až čas.
„Víte co", mrkla jsem spiklenecky," máme rádi básničky a pěkné pohádky s pěknými slovy. Umíme je krásně vyslovovat a někdo už i sám napsat. Tak proč bychom si kromě chvilek poezie nemohli udělat taky chvilky sprosťáctví?" Oba na mě koukali s pusou dokořán.
„Vyhlašuju chvilku sprosťáctví. Můžete teď vyslovovat jakákoliv hanlivá slova, která znáte."
Po počátečním ostychu začaly děti říkat nejprve takové ty snesitelné sprosťárny. Otrkaly se ale rychle, a to jsem pak měla zase pusu dokořán já. Jaké všechny názvy lidského rozmnožovacího ústrojí ty malé papulky ze sebe vychrlily, včetně oblíbeného výrazu našeho pana prezidenta. Po chvíli je to přestalo bavit a vrátily se k běžným domácím činnostem.
Čas od času tak máme doma malé chvilky sprosťáctví a já doufám, že jim ta slovíčka natolik zevšední, že nebude zapotřebí je říkat nikde jinde a hlavně nikomu.
