Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Květiny contra mužský rod
Ilona Pluhařová, věk: 43 let
Úvahy na téma mužské pohlaví a kvetoucí cokoliv jsem vzdala už poměrně dávno. Doma mám tři chlapy, v souvislosti s nimi několik cyklo-vehiklů, nepřehledné množství naprosto nepostradatelných moto-krámů, spoustu technických podivností, ještě víc mě nefascinujících „úžasností“ a jeden ...
Úvahy na téma mužské pohlaví a kvetoucí cokoliv jsem vzdala už poměrně dávno. Doma mám tři chlapy, v souvislosti s nimi několik cyklo-vehiklů, nepřehledné množství naprosto nepostradatelných moto-krámů, spoustu technických podivností, ještě víc mě nefascinujících „úžasností" a jeden věčně trpící květinový záhon.
„Mami," vtáhl mě jednou nečekaně do úvah o mužích a květinách můj mladší syn, „máme za úkol napsat, jakou funkci mají květiny. A - jaký vztah máme ke květinám."
Co by na toto téma napsaly holčičky, dokážeme my, ženy, zřejmě předpovídat. Ale jak se s takovou otázkou popere kluk, věčně špinavý od vazelíny a uctívající tátovy názory jako slovo Boží?
Netvrdím, že jsem květiny od manžela nikdy neviděla. Když mi bylo šestnáct, dostala jsem k tehdejšímu MDŽ kytičku sněženek. Tedy, přesněji řečeno, kytička se z nich stala poté, co můj drahý (teprve budoucí) manžel vylovil ty nejschopnější sněženkové polomrtvolky ze svých kapes.
Další kytici, svatební, jsem obdržela těsně před obřadem. Na povel své babičky mi ji „nainstaloval" do ruky, zřejmě podle předem vypracovaného návodu, s dodržením hlavních předávacích parametrů. Koneckonců je přece konstruktér...
Ani po svatbě jsem nebyla o „povinné" květinové porce nikterak ochuzena. Manželova sekretářka systematicky eviduje všechny eventuality v mém životě, u nichž by mohla společenská konvence poukazovat na nutnost zahrnování mé osoby botanickými maličkostmi, díly vyššího zahradnického umu či skvosty nejtěžšího rostlinného kalibru. Monitoruje můj vkus a vždy cíleně naprogramuje mou drahou polovičku ke zdárné cestě kýženého pugétu do mých rukou. Také svému šéfovi poskytne detailní technické hlášení, jaká událost si tento postup nezvratně vynutila.
Za ta léta však manžel svůj vztah ke květinám přece jen výrazně rozvinul. Když mi přinese cokoliv kvetoucího, netopí se již v rozpacích, která část této, jak říká, narozeninové zeleniny, patří do vody. Jen v názvosloví ještě poněkud pokulhává, neboť každá kytka je pro něj zkrátka pampeliška.
Synek tehdy hluboce přemýšlel nad domácím úkolem a soustředěně napsal:
„Květiny rostou z vázy barvami nahoru, aby stínily televizi při fotbalovém zápasu. To je výhodné, když naše mužstvo zrovna prohrává."
Jak povzbudivé, milé dámy! Pochopitelně jsem tehdy neopomněla synovi připomenout, že květiny jsou také krásné, dělají lidem radost, určitě i holčičkám ve škole. Dávají rovněž potravu včelám i jinému hmyzu. Proto bychom měli mít ke květinám hezký vztah a neničit je. Diplomaticky jsem zmínila i svůj neustále decimovaný záhon. Záhon! Můj záhon!
A protože i ještě docela mladý mužský mozek vnímá ženskou řeč mezerovitě, s přestávkami a pauzami, vyplněnými myšlenkami na všechno možné (=mužné), potom nás asi neudiví, že dokáže výše zmíněné dobré rady či náměty na téma významu květeny přepracovat v následující závěry:
„Pampelišky se prý líbí holkám u nás ve škole. Ale jestli holky dávají potravu včelám i jinému hmyzu, to opravdu nevím. Naše holky ve třídě před včelami utíkají, proto k nim máme mít dobrý vztah a neničit je. Myslím ty včely. To je můj zákon."
Z uvedeného vyplývá, že mužské myšlení na téma květiny lze považovat za proces velmi složitý, v mém případě z dlouhodobého, a zejména genetického hlediska jen málo pravděpodobně napravitelný.
Jelikož jsme však my, ženy, přece jen duše romantické, musíme být optimistické. Musíme doufat, že výjimka potvrzuje pravidlo. Statistika snad nelže.
Z některých chlapů se přece musí stát zahradníci!
