Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Zaměstnání
Jít či nejít?
Eva Haltufová, věk: 59 let
Touto otázkou se v poslední době velmi intenzivně zabývám. Zatím na ni nemám jednoznačnou odpověď, pořád tady je a vždy bude nějaké pro i proti.Zatím nevím, zda mé rozhodnutí bude více ovlivněno srdcem či rozumem.
Jít či nejít?
Odkládám tužku, vypínám počítač a tím pro mě pracovní doba končí, ovšem kupu starostí si nesu s sebou domů. A zítra ten každodenní kolotoč začne znovu.
Zase mi ráno po šesté zazvoní budík, zase nedopiju čaj a zase budu dobíhat autobus na poslední chvílí. Po všech těch ranních rituálech usednu do své kancelářské židle a budu se probírat fakturami, vyřizovat telefonáty, číst e-maily a odpovídat na ně, řešit rozpočet, shánět řemeslníky, psát objednávky a klepat se nad tím, zda jsem správně zadala veřejnou zakázku. Všechno je čím dál tím složitější, najednou se ze všeho dělá věda a že dřív na vše stačil jeden papír a dobré slovo můžu jen nostalgicky zavzpomínat. Naštěstí jsou dnes k dispozici počítače a spousty softwarů, takže žádný problém, hlavně nezaspat dobu a novým technologiím porozumět. Jen si, sakra, vzpomenout, jakéže to heslo jsem si k jakému uživatelskému účtu zadala.
Můj rodný list je již poněkud zažloutlý, prostě mám dávno po tanečních, mám odlítáno. Tak asi na nějaké to občasné zapomínání mám nárok. Pro každý případ jsem si pořídila takový malý roztomilý notýsek s motýlky a s tužkou, který je ukryt na bezpečném místě. Co se dá dělat, šéf taky nemusí o všem vědět, že? Jinak snad ale na svoji práci ještě stačím a pracuji v dost svižném tempu. Jsem obklopena mladými lidmi a snažím se s nimi držet krok. Nebo jsou všichni tak shovívaví a já už pokulhávám? Vzpomínám, jaká jsem byla já na počátku své pracovní kariéry a jak jsem viděla moje kolegyně, které tehdy odcházely do důchodu již v 55 letech. Teď se musím za některé své myšleny zastydět a hluboce se jim v duchu omluvit. Ač jsem také četla Padesát odstínů šedi, ač také vlastním chytrý mobil, ač si také občas pořídím nějaký ten módní výstřelek, musím uznat, že jakýsi generační rozdíl tu chtě nechtě je. Prostě si musím uvědomit, že mládí je pryč, ale pozor, do důchodu není daleko. V podstatě mi na něj vzniká nárok za pár měsíců. Je hezké, že odejít do důchodu není moje povinnost, ale moje právo, přesto nebo právě proto, tedy vyvstává naléhavá a životně důležitá otázka: „Jít či nejít?"
Večer uléhám dost vyčerpaná do postele a spřádám smělé plány, jak by asi moje první dny čerstvé důchodkyně mohly vypadat. Rozhodně nebudu vysedávat v parku a házet drobečky holubům. Čas bude jen můj, já budu rozhodovat o tom co kdy budu dělat. Dám po pořádku byt, budu více pobývat na chatě a věnovat se zahradě, budu víc číst, háčkovat, psát, budu se víc věnovat manželovi, dětem, vnoučatům, budu cvičit, budu chodit za kulturou, budu cestovat, budu chodit s kamarádkami na kafíčko, to všechno budu... budu mít čistou hlavu, nebudou mě strašit nesplněné pracovní úkoly a resty. Navzdory výsledku z důchodové kalkulačky mě láká ta svoboda, která mě čeká. Takže na jednu stranu sázím má dáti, na druhou dal...
Jenže se říká, že člověk plánuje a ten nahoře se směje. Tak nezbývá, než se správně rozhodnout a doufat, že mi dopřeje si toho všeho užít v dobrém tělesném i duševním zdraví.
