Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Doma dusno
Kateřina Horová, věk: 26 let
Hadr na podlaze, neustálý koloběh, nekonečná poušť a "zvíře" lačnící po vaši krvi, to vše vás pronásleduje až do konce.
Hadr na podlaze mě dovádí k šílenství, vše v domě mě vyvádí z míry a obzvlášť mé neurony, které trpí a doufají, že budou mít konečně pokoj. Ale to jsou na omylu. Podmětů k podráždění je více - počůraná podlaha, neumyté nádobí, v lednici plíseň, všude jen bordel a chaos. Navíc úklid spadá na moji hlavu, protože přítel je rozmazlený a nehodlá si špinit ruce. Přítel se zajímá o technologie a fyzické práce se téměř nedotkne. Člověk by si řekl, že se bude činit doma, ale ne nato jsou jeho ruce příliš drahé, raději znovu usedne k PC a hraje povětšinou hry. A když se z toho nezblázní on, já určitě, protože mít doma ducha není žádná výhra - přízrak, co téměř nepromluví a když se mu zachce, otravuje vás, protože chce sex a je nadržený, jenže vy jste strhaná z opravdové fyzické práce a na nic a obzvlášť na někoho, kdo nehnul ani jediným prstem, nebo mu trvá vydrhnout záchod hodinu, nemáte absolutně náladu.
To není vše. Žít v neustálém koloběhu, kdy se vám naskýtá stejný pohled na chlapa, co jen leží, sedí, jí, prdí, smrdí a chce po vás sex, je neuctivé a nesmiřitelné... skoro jako Sultán a jeho manýry. Musím uklízet, přihlížet té nehorázně spleti hnusáren, kdy v porovnání se zvířaty se nedá mluvit o podobnostech. Zvíře je k vám milé...
Zjištění, že mám čím dál méně společného se svým partnerem je zdrcující. Přepadá mě pomyšlení, že odejdu do kláštera, ale mnohem raději bych od všeho utekla daleko. Nechci se ničím zabývat, nechci řešit, co vše mám uklidit, co se mám naučit a už vůbec ne svoji maličkost a myšlenky odvádějící pozornost. Je mi na nic.
Zdrcující chvíle, které rozhodnou se teprve ukážou a mě už teď stojí všechny chlupy na kůži. Svět je pro mě cizí, jak v něm tedy žít jinak, než jako cizinec? Cizinec zanechán v poušti a opuštěn svými „přáteli", který nalezne klid ve věčných dunách. Nebaví mě stát na místě, baví mě chodit, plavat, tancovat, vydávat nějaký pohyb. Všechny vaše radosti jsou ale v jednu chvíli přerušeny a zaměstnány velkým „zvířetem", který vám narušuje soukromí... je přece jen vaše a nikdo vám ho nesmí vzít! Pořád jste ale v pasti, motáte se v síti nepřehledných vztahů a nic vám nepřináší úlevu, jen ta poušť, ta vidina rozlehlých dálek a stejnotvárné krajiny. Je vám bližší, než kdy jindy a vy na ni myslíte čím dál častěji. Je vaše a nikdo vám ji nevezme. Dokud vás nenajde „zvíře" a nevysaje z vás veškerou energii.
Život je děsivý a obzvlášť v prostředí, kterému věříte a vkládáte do něj duši. Jenže tohle místo vás jednou zadusí a zbyde z vás jen troska, troska, která kdysi chtěla vidět poušť. Možná se pletu, možná může být „zvíře" lačnící po naší krvi, kamarád, ale je to opravu správné? Jedno je jisté a to, že nic v tomto světě není doopravdy jisté... vše je v neustálém pohybu a mění svůj tvar, slunce zapadá a vychází a stejně i „zvíře" přichází a odchází. Nikdy neodejde zcela, protože zlo nejde vymýtit, stejně jako dobro a má duše bude vždy šílet, brečet, smát se, rozčilovat se, trpět. Je to třeba, protože například zvíře potřebuje plakat, aby ze sebe dostalo škodlivé látky.
