Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Kamarádky
"Takové roztomilé zvířátko"
Dagmar Stonová, věk: 57 let
Já a většina mých kamarádek milujeme zvířata, o mnohých z nás se dá říci, že jsme dokonce milovnice zvířat. Některé z nás nějaké to zvířátko mají také doma. Existují však zvířátka, která se sice někomu líbí, ale já ( a nejen já ) mám z nich šílenou hrůzu. A není to myš. Kdo to je, kdo mi nedá pokoje?
"Takové roztomilé zvířátko"
Tak tohle mi nedávno řekl manžel mé kamarádky, když jsem u nich na chodbě potkala příšerného pavouka. Kvůli toho pavouka jsem musela běžet zpět do přízemí, zavolat mobilem své kamarádce, aby tu nestvůru odstranila z cesty, a já tak mohla opět vstoupit do jejich domu. Jenže ona trpí arachnofobií jako já, tudíž musela zase mobilem zavolat svému manželovi, který byl naštěstí jen vedle u souseda, aby nestvůru pavouka odstranil on. Její manžel při spatření onoho pavouka propukl v nemístný řehot, vzal jemně tu příšernou pavoučí nestvůru do ruky, nám ukázal na čelo něco ve smyslu: "ťululum bum," a výsostně odkráčel tu příšeru vypustit ven. Nezapomněl podotknout, že ten hnusný pavouk je prý takové roztomilé zvířátko, kterého není třeba se bát.
To se to někomu mluví, když nemá panickou hrůzu z hnusáků jako jsou různí brouci, červi a hlavně pavouci. Já, bohužel, trpím arachnofobii již od dětství. Nebojím se velkých zvířat, ty dokonce miluju. Nebojím se ani myší a hadů. Sice je nemiluji jako koně, psi a šelmy kočkovité, ale můžu s nimi žít na této planetě. Holt s pavouky ne! A nejsem v tom sama, takových nás je víc.
Již od mládí musím občas prožít pavoučí teror. Je až s podivem, jak se ti pavouci snaží, aby mě tak často a na nevhodných místech potkali. Já pak kvůli nim musím ječet, a dokonce se i ztrapňovat. Tohle mi dělají odjakživa ty obludy nohaté.
Dokonce se ke mně hnusně chovali i v době mého těhotenství. Tehdy před lety jsem byla s manželem na návštěvě v jednom starém domě u známých. Záchod tam byl na chodbě. Já si odskočila, v poklidu si trůním na míse, když v tom se přede mnou zjeví velký pavouk. Čumí a nehodlá odejít. Vstávám se šaty nahoře a kalhotkami dole a ječím, hrozně ječím: "pomóc, pomóc!" Manžel slyší křik, v domění, že mě na záchodě přepadli zločinci, tam letí, aby mě zachránil. Dvěma skoky přeskočí všechny schody. Kdyby to bylo ve vedlejším baráku, tak snad přeskočí rovnou ten barák. Rozrazí dveře, nikde žádný zločinec, jen já a pavouk. Chudák manžel málem na infarkt. Ne z toho pavouka, ale ze mne.
Jednou, když jsem pracovala ve vydavatelství, tak jsme na jednoho pavouka byly tři ženské a stejně jsme ho nepřemohly. Začalo to nevinně. Zůstaly jsme v práci déle já a moje dvě kolegyně. Měli jsme tam takovou velkou chodbu, přes kterou jsme z kanceláří přecházeli na terasu. Chtěly jsme na chvíli zajít na terasu posedět a ouha! V cestě, přímo v malé chodbičce před dveřmi terasy, stál pavouk, zíral na nás a bránil nám ve vstupu na terasu. My tři, všechny trpcí arachnofobii, zíraly na něj a přemýšlely, jak se ho zbavit.
Naštěstí jsme v práci měli více košťat, asi 3 - 4, tak jsme si každá jedno vzala a šly jsme zaútočit na toho vetřelce. Postavily jsme se vedle sebe, nachystaly k útoku svá košťata, pavouk nás provokativně sledoval, a na povel jsme se rozběhly proti pavoukovi. Marně. Zmizel. Chtěly jsme vstoupit na terasu a najednou ... byl zpět a zase blbě čuměl, dokonce to vypadalo, že se nám vysmívá. Opět jsme zaútočily. Zase zbytečně. Tenkrát jsme se již na tu terasu nedostaly.
Jednou jsem byla s kamarádkou, také arachnofobičkou, na kávičce a najednou si má kamarádka všimla, že po ní leze pavouk. Představte si tu hrůzu! Ten pavouk si lezl klidně po ní. Kamarádka vyskočila ze židle jako smyslů zbavená, rukama mlátila kolem sebe. Nevím jak, ale tím svým zvláštním pohybem hodila toho hrozného pavouka přímo na mne. Já taktéž vyskočila, a tak jsme podivně jančily obě dvě. Lidé kolem nechápali, byli zděšeni, a málem poskakovali také, i když nevěděli proč.
Když tak o tom přemýšlím, většinou se pavouků bojí ženy. Aspoň já nevím o žádném muži, který by se bál pavouků. Naopak, od mužů většinou slýchám to, co od kamarádčina manžela: "takové roztomilé zvířátko." A nechápu. Vážně nechápu! Já se bojím i umělého pavouka a to je na pováženou. Tak či podobně to má spousta žen.
Co s tím? Tak tohle opravdu nevím. Z arachnofobií žiju již tak dlouho, že to snad bude navždy. Kdyby alespoň ti pavouci pochopili, že by se mohli pohybovat v místech, kde se nezdržuji já a ostatní stejně postižené ženy. Mohli by se přece zdržovat tam, kde většinou bývají muži. Jenže kde bývají jen muži? Vždyť my ženy těm mužům do všeho strkáme nos. Neznám ani jediné mužské výsostné území.
Nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že pavouci i nadále budou s námi sdílet tuto planetu, nadále budou vyhledávat mou přítomnost, i když já o ní fakt nestojím. Jen pevně doufám, že mi nepolezou do lůžka. Mohli by pochopit, že se s nimi nechci tulit. A také doufám, že mě nebudou vyhledávat ve chvíli, kdy budu přítomna na místě, kde chci vypadat jako dáma. Nemám zájem tancovat kvůli pavouka na nevhodném místě třeba tanec "hulahula."
Nepodařilo se dékodovat přiložený PDF soubor, prosím doplňte vložením Vlastní text.
