Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Máma nebo macecha?
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Mnohdy se dostaneme do situace, kdy, byť jen na víkend" vyfasujeme cizí" děti, musíme je vychovávat, musíme s nimi žít a přežít. Někdy je to složité, někdy to jde hladce.
Zní vám ten název fejetonu trochu divně? Nebo vám to něco připomíná? Také jste tím prošla? Je to dnes taková zvláštní doba. V současné době se rozvádí každé druhé manželství. Navíc spousty párů žijí nesezdaných, je spousta svobodných matek. Z toho vyplývá, že single rodičů s dětmi nebude málo. Ti si většinou časem někoho najdou a tak vznikají další rodiny, ve kterých se hodně žen i mužů ocitá v rolích macech a otčímů. Do podobné situace se dostala i Naďa.
Naďa se jednoho dne zamilovala. Byl pohledný, milý, inteligentní. Ale byl taky rozvedený. V jeho péči se ocitly dvě nezletilé děti. A Naďa se dostala do situace, že se ze dne na den stala matkou na plný úvazek. No matkou, spíš bychom asi měli říct, že macechou, přestože toto oslovení zavání tyranií a nenávistí. A Nadě navzdory velké lásce začal každodenní boj s nedospělými ratolestmi. Čtrnáctiletý synek Adam si Naďu měřil od hlavy až k patě, zpod jeho přivřených očí se nedalo vyčíst vůbec nic. Snad jen něco jako pohrdání, co za starou rachejtli si jeho otec pořídil. Při každém oslovení pohodil vzdorovitě hlavou a úkoly plnil asi jako jejich jezevčík. Taky jen zpod svých řas koukal beze slova, aby si posléze udělal, co je mu libo, nikoliv, co je potřeba. Adélka, dvanáctiletá slečna na tom nebyla o nic lépe. Ta se na rozdíl od Adama na Naďu ani nepodívala. Obcházela ji úctyhodným obloukem, jako by Naďa byla nakažena nějakou nakažlivou a nevyléčitelnou chorobou. Když na ni Naďa zavolala a o něco požádala, byla věrná svému slunečnímu znamení. Mlčela jako ryba. Jen občas, když stoupala po schodech nahoru do svého pokoje, propukla v nekontrolovatelný smích. Jenže kromě ní se nikdo nesmál. Ti malí teroristé nejedli její jídlo, nerespektovali žádné příkazy, dokonce ani nestáli o nějaké výhody, které jim v rámci zlepšení vztahů, nabízela. Někdy měla chuť utéct z bytu a už nikdy se nevrátit.
Byly chvíle, kdy nevěděla kudy kam. Byla nešťastná, zoufalá, rezignovaná. Když si o tom chtěla promluvit s přítelem, dětičky najednou byly ty z nejhodnějších. Nemělo smysl ho do toho zatahovat. Neuvěřil by jí. A taky se obávala přiznat, jak ji partnerovy děti vytáčejí, lezou na nervy a cokoliv, co udělá, je prostě z jejich pohledu špatně. „Fůůůůj, takovej humus, to se prostě nedá jíst", prohlásil Adam nedávno na její nedělní oběd. Naďa stěží zadržovala slzy. Když se jednoho dne vrátila později z práce, dcera ostříhala až ke kořenům její nádherně kvetoucí orchideje. Propadla naprostému zoufalství a upadla do deprese. „Nemá to cenu. Jsou to takové malé zrůdičky, které jednoho dne uškrtím nebo se raději s Vencou rozejdu", brečela Naďa toho večera do telefonu. Samozřejmě, že rozchod by byl pro Naďu jistým řešením. Ale ona ho milovala. A málokdy se ve svém životě vzdávala. A tak vydržela a obrnila trpělivostí. Usilovně přemýšlela, jak se dětem dostat „na kobylku". Radila se s naší společnou kamarádkou, psycholožkou Radanou. Když rady obecného typu nepomáhaly, i studovaná Radana dala průchod svým emocím. Když jednoho dne prohlásila: „Já bych ty malé teroristy s gustem poslala do internátní školy někam na druhý konec země. Hlavně, aby byli co nejdál", Naďa ve svých iniciativách děti zaujmout, aby vůči ní byly přívětivější, rezignovala. Přestala jim chystat svačiny do školy, přestala je komandovat a vychovávat. Dokonce se jednou přistihla, že je přestává i vnímat. Prostě začala se chovat stejně jako ony.
Synovi časem přestala vadit a rozvázal jazyk natolik, že si s ní povídal o nových mobilních telefonech. Přistoupila na dceřinu hru, že není jejich matka. Dokonce někdy s gustem konstatovala: „No, nezlob se Adélo, ale nejsem tvoje matka, abych tě o něčem poučovala". Časem se hrany obrousily. Naďa si uvědomila, že nejsou tak hrozné, jak se jí zpočátku zdály. Uvědomila si, že i když ji někdy pořádně vytáčejí, že ji dokážou i potěšit. Naposledy, když slavila čtyřicátiny. Adam jí dal krásnou kytku se slovy: „Ať jsi pořád stejně krásná". A Adélka ji objala a dala první pusu. Naďa ji na oplátku doprovodila na maturitní ples, na který ji předtím pomoha vybrat ty nejkrásnější šaty. Naďa si uvědomila, že jako náhradní matka může, ale nemusí. Nemusí s nimi trávit čas, nemusí s nimi jet na dovolenou, nemusí je mít ráda... Ale může, když chce.
