Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: jarní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Tak jsem jednou zkusila cestování sama
Lenka Staníčková, věk: 27 let
Znáte to. Máte stres v práci, doma skáčete kolem drahé polovičky a už máte všeho dost. Pak se Vám naskytne příležitost letět za dávnou kamarádkou do Anglie a neváháte ani minutu. Sbalíte si prostě kufry a jedete. Pohoda, klídek, lehárko.
Tak jsem jednou zkusila cestování sama…
Znáte to. Máte stres v práci, doma skáčete kolem drahé polovičky a už máte všeho dost. Pak se Vám naskytne příležitost letět za dávnou kamarádkou do Anglie a neváháte ani minutu. Sbalíte si prostě kufry a jedete. Pohoda, klídek, lehárko.
Ale to bych nemohla být já, aby se něco nestalo, nepokazilo. Tak první problémy nastaly, když jsem si přeměřovala kufr a batoh. Kufr jsem měla akorát v limitu, ale batoh bohužel o 10 cm přečníval. Samozřejmě jsem si poradila a místo batohu si vzala rozměrnou kabelku, kterou si vezmu sebou pod sedadlo a kde budu mít veškeré doklady. Vzhledem k tomu, že v týdnu byl státní svátek, nahlásila jsem si pouze 3 dny dovolené – čtvrtek, pátek a pondělí. Takhle to dělá spousta lidí, tak proč ne já. K mé smůle se zrovna ve čtvrtek konala velká kontrola v práci a nepřipadalo v úvahu, aby tam nebyla. Kontrola měla probíhat od 8:00 a trvat cca. 1 – 2 hodiny. Stále jsem měla časovou rezervu s dojezdem na letiště. Jenže pan kontrolor dorazil o hodinu déle a v půl dvanácté jsem začala být už trochu nervózní. Dost netaktně jsem se zeptala, jak dlouho myslí, že u nás zdrží. Odpověď zněla asi tak hodinu. Šly na mě mdloby. Před očima jsem měla uletěné letadlo do Anglie. Když viděl, jak jsem zezelenala, tak jsme to zkrátili na půl hodiny.
Po proběhnuté kontrole v práci jsem rovnou jela pro bratra, který mi stáhne zpátky auto z Prahy. Po cestě do Prahy si v duchu říkám, že jsme ještě vyjeli brzo a máme časovou rezervu, kdyby byly kolony na dálnici. Asi v půlce cesty mi bratr oznámí, že mi musí něco říct. Zapomněl si brýle na řízení. Jdou na mě mdloby. Jako vážně? To nevěděl dřív? Ne. Brýle má vždy ve svém autě připravené na řízení, ale tím, že jsem řídila já, tak si toho nevšiml. Paráda, tak ještě budu mít starost o něj, až pojede zpátky sám domů. Po cestě kontroluji jeho zrak, zda vidí v dáli cedule a sem tam něco vidí. Tak slepý snad není.
Na letiště vstupuji trochu nejistě. Vím, že nepotřebuji odbavit kufr, ale kam mám jít k pasové kontrole? Pro jistotu se ptám pána na informacích, abych náhodou neodletěla do nějaké jiné země. Nasměruje mě správným směrem ke skenovacímu zařízení. Sleduji cestující přede mnou. Naskenují letenku na panelu a otevřou se jim v přepážce dvířka, kterými projdou dovnitř. Nic těžkého.
Po očku sleduji malou tak 4 letou holčičku, která běhá po letišti. Dávám pozor, aby mi tam nevběhla. Naskenuji letenku, otevřou se mi dvířka, otočím se pro kufr a.. Malá holčička mě předběhla a proběhla dvířky, které se za ní zavřely. Koukám s otevřenou pusou. Letištní kontrola ji zastavuje, maminka stojící za mnou začne hysterčit. Je to cizinka a neví, co má dělat. Kontrola na ni volá, ať tam naskenuje letenku, ale ona nerozumí a motá se pořád dokola. Kontrola mě pouští postranním vchodem. Výborný začátek.
Na letišti mám čas, než mi připraví letadlo a tak se pomalinku procházím po letišti a nakonec se usadím v letištní hale. Máma ode mne vymámí číslo letu, aby mě mohla sledovat na dálku. Na odletové tabuli se mi konečně otevře gate a já vyrazím k další kontrole. Když na mě přijde řada, tak zjistím, že nemůžu najít občanku. Prohledám celou peněženku, kapsy v kabelkách, ale nic. Rudnu v obličeji a omlouvám se. Odstaví se mě stranou. Občanku nalézám v postranní kapsičce v kabelce.
Čekáme na letiště. Máme zpoždění. Přijede mladá rodinka s malými dětmi. Menší z dětí má hysterický pláč a řev. Paráda, doufám, že budou v letadle daleko ode mě. Mám smůlu. Sedí přes uličku a celý let poslouchám řev. Občas se s ním maminka projde v uličce letadla, ale jinak řve, řve a řve. Opravdu suprový let. Nasazuji si sluchátka, pustím si hlasitě hudbu a snažím se usnout.
Po příletu do Anglie se snažím na letišti jít s davem, ale jde to velmi těžko. Půlka lidí se rozuteče na záchody a druhá půlka běží (ano běží) uličkami až k pasové kontrole. Snažím se neztratit. Zapnu se mobil. Kamarádka mi volá, kde jsem. Jak ji to mám asi říct, když to nevím.
Dojdu k pasové kontrole. Paní u přepážky si chce anglicky pokecat. Já ne. Usměju se a řeknu thank you. Nějakým záhadným způsobem se vymotám z letiště a volám kamarádce, aby si pro mě konečně přijela. Zvládla jsem to.
Na mobil mi přistane obrázek od bratra, že v pořádku dojel domů.
